Jak prožíváš současnou situaci? Spíš se Tě nedotýká nebo Ti naopak spouští stresovou reakci?
Moje rodina vnímá tuhle krizi ještě trochu jinak než většina českých domácností. Já jsem se narodila v Bělorusku. Můj partner je z Ukrajiny. Moje rodina se do Čech vracela jako do rodné vlasti na pozvání české vlády. Můj partner si Česko vybral pro kulturu a jako lékař i pro úroveň zdravotnictví. Pořád mám ale vazby na Bělorusko, mám tam část rodiny. Pořád má i on silné vazby na Ukrajinu, má tam část rodiny.
V současné situaci oba intenzivně sledujeme zdrcující realitu války a diktátorského režimu, její dopady jsou pro nás už teď osobní.
Přijde mi ale zcela pochopitelné, že i pro ty, kteří nemají v postižených zemích příbuzné či blízké, může být tahle krizová situace spouštěčem úzkosti, strachu, deprese… Není nic lehkého ani příjemného na uvědomění, v jaké nejistotě žijeme.
Jak se tedy z toho nezbláznit? Jak nepropadnout panickým atakám, zoufalství, nespavosti? Viděla jsem spoustu dobrých rad na sociálních sítích od psychoterapeutů, psychologů, psychiatrů. Návod jak mluvit s dětmi o válce. Jak nebýt na tenhle strach sami. Jak pomoct ostatním.
Hodně mi v tom ale chybí několik věcí.
V první řadě musíme pomoct sami sobě jako jednotlivci. Nemůžu nikoho zachránit, pokud se sama topím. Pokud mi nynější okolnosti zhoršují psychický stav, je jedině statečné a rozumné vyhledat odbornou pomoc. Naučit se pracovat se svými emocemi nebo si připomenout, jak se tyhle stavy dají přežít lépe.
Možná jsem natolik v pořádku, že je v mých silách pomáhat ostatním, být jim oporou. Cítit se potřebný, činný.
Možná naopak v rámci sebepéče potřebuji přestat sledovat zprávy a zůstat u nezbytného minima informací, které si budu dávkovat.
Možná je teď pro mě nejvhodnější být v co největším kontaktu se svými blízkými. Praktikovat vděčnost.
Ať je to kterákoli z možností, důležité je, aby byla správná pro Tebe. Teď máme ještě na výběr, teď ještě máme možnosti.
Zároveň mám já velkou potřebu poukázat na určitou „colaterall beauty“ (vedlejší krásu) celého tohoto zvěrstva. Poprvé za příliš dlouhou dobu mám pocit, že je v lidech víc laskavosti a sounáležitosti, než jsem si myslela. Že tak jako se v jednom koutu země dějí zločiny proti lidskosti, v jiných místech se dějí úžasné zázraky. Říkám si, že ještě nejsme ztraceni. Díky tomuhle máme naději. Xenophobie ustoupila empatii. A to je sakra velký zázrak podle mě.
Špatné věci si hledají cestu do našeho vědomí snadno. Ty dobré si musíme někdy připomínat, trošku je hledat v událostech dne. Ať už si před spaním „zahrajeme“ 10 prstů vděčnosti (viz pozn.). Nebo se zkusíme v hovoru s blízkými zmínit i o dobrých událostech. Nebo si hezké drobné maličkosti budeme připomínat pokaždé když přijde strach a úzkost. Hlavně že nezapomeneme, že svět může být i hezké místo k žití. A v našich více či méně omezených možnostech, k tomu můžeme přispět všichni. Každý svým vlastním způsobem.
Co pomáhá Tobě udržet se v co největší psychické pohodě v posledních dnech? Našel/našla sis už svoji strategii nebo ještě hledáš? Pokud ne, moc Ti držím palce, aby to už brzy přišlo.
Opatruj se.
Vaše v lepší zítřky vroucně doufající psychiatrička
Pozn.: 10 prstů vděčnosti patří mezi mindfulness cvičení. Jde o vyjmenování alespoň 10 věcí, za které jsme ten daný den vděčni. Minimálně 10 věcí. Zní to možná banálně, ale zkus si to, mně osobně někdy samotnou překvapí, jak dobrý jsem vlastně měla den!
Komentáře
Okomentovat