Znáš modlitbu anonymních alkoholiků? „Bože, dej mi odvahu, abych změnil věci, které změnit mohu. Klid, abych se smířil s tím, co změnit nemohu. A moudrost, abych je od sebe dovedl rozlišit.“
Umíš od sebe rozlišit věci, které ovlivnit můžeš a které ne?
Mám pocit, že obzvlášť ve vleku emocí jako je lítost, smutek, vztek, strach je enormně těžké si uvědomit, co ve skutečnosti máme pod kontrolou a s čím se prostě musíme smířit.
Situace které totiž nejčastěji přináší tyhle nepříjemné emoce jsou také většinou spojeny s bezmocí, s pocitem, že se všechno pokazilo, nic nemůžeme změnit, nic nemá cenu a rozhodně nic nemáme pod kontrolou.
Rozchody, úmrtí, ztráta práce, všechny další krizové situace, které Tě jen napadnou… Jako by Ti život podrazil nohy, Ty nevíš kde je nahoře a kde dole a říkáš si, že vstávat vlastně snad ani nemá cenu.
V takových chvílích se snažím připomínat si, že jsou to moje nohy, takže něco co mám pod kontrolou a můžu, dokonce musím je použít, pokud nechci strávit zbytek života schoulená na zemi.
Tím chci říct, že nemůžeme ovlivnit jaké „klacky“ nám budou lítat pod nohy, kdy kde a jak na nás spadne obloha nebo s jakým medvědem se budeme muset utkat. Ale jen na nás je jak se k tomu vzápětí postavíme. Jestli utečeme, zabojujeme, vzchopíme se nebo zůstaneme nehybně ležet.
Ta síla uvědomění, že tahle reakce je na nás, je podle mě sama o sobě velmi posilující. Ta samotná volba. Tolikrát zažívám pocit, že na vybranou nemám. Tolikrát mi pacienti vyprávějí o svých potížích právě s narativem, že na vybranou nemají. A přitom volby jsou všude kolem nás.
Nemusím z postele vstát. Nemusím zvedat telefon. Nemusím pracovat na 100%. Nemusím být dobrou partnerkou…
Ale většinou tyhle věci chceme nebo jsme tlačeni do toho je chtít. Jakmile se z nevědomých vzorců stanou naše volby, přichází i klid. Protože to už není jen něco co se nám děje, ale něco co si aktivně volíme. A v tom je velká svoboda.
A co se týče věcí, se kterými se prostě musíme smířit… Tam jen doufám, že na to nemusíš být nikdy sám/sama, a že si dáš na to tolik času, kolik jen budeš potřebovat. Vím, že bojovat nebo utíkat je někdy o tolik snazší než přijmout, že hra už třeba skončila. Ale je to únavné a zbytečné. Protože všechnu tu energii bychom mohli dát právě do těch bojů, které ještě neskončily.
Umíš tedy poznat ten správný čas odejít? Umíš poznat, které věci nechat být a do kterých se pustit s o to větší vervou? A jestli ano, není to báječná úleva?
Vaše volby hledající psychiatrička
Komentáře
Okomentovat