Cítíš někdy tlak společnosti na svůj vzhled? Jak se máš líčit/upravovat vousy, co si oblíkat, jak má vypadat Tvé tělo? Myslím, že tuhle otázku pokládám zbytečně, viď? Ať už jsme jakéhokoli pohlaví, společnost má jasnou představu, jak bychom měli vypadat.
A já se touhle představou nechala po dlouhé době zase nachytat.
V angličtině se tomu říká „bounce back“. Tedy skočit zpátky do těla, které měla žena před dítětem. A přestože se považuju za velkou bojovnici proti patriarchátu a zároveň zastánkyni toho, že všechna těla vypadají různě a jsou zdravá a nejlépe funkční fyzicky i psychicky při různých váhách, najednou jsem se strašně chtěla dostat zpátky do svého oblečení, které jsem nosila před rokem.
A pak jsem si uvědomila, že je to jako bych se snažila předstírat, že moje tělo právě během devíti měsíců nevypěstovalo celou lidskou bytost! Se vším všudy! Moje orgány se uhýbaly do míst, kde nemají co dělat. Utlačované plíce v posledním trimestru se spokojily s dýcháním „na psa“ a jen lapaly po dechu jakkoli to bylo zrovna možné. Děloha a břišní svaly se roztáhly do rozměrů, do jakých jsem nevěřila, že to jde. A i přes to, že mě celý tenhle jiný stav málem zabil, dopadlo to všechno dobře! Přežila jsem, mám dítě! Akorát na památku mám taky ještě strie, křečové žíly, diastázu a kila navíc. Není to snadný přiznat a už vůbec ne přijmout.
Vím, že všechno čím si projdeme zanechá stopy. A čím víc se je snažíme ignorovat, tím je to pro nás jen horší. Ten boj sám proti sobě je enormně vyčerpávající. Kdysi jsem psala o tom, jak se snažím přijmout své jizvy. Všechny. A najednou jsem na svoji vlastní lekci zapomněla.
Moje tělo si něčím prošlo a podle toho vypadá. Holt to už na „hot girl summer“ asi nikdy nebude (bůhví jestli někdy bylo). Ale neschovám se navždycky do volného oblečení abych všechno schovala a náhodou někoho nepohoršila svým tělem. Moje stehna jsou velká, taky musí unést nejen mě, ale i moji malou, celý den a celou noc. Břicho mám měkčí a vypolstrovanější než bych chtěla, ale dobře se na něm mé malé leží. Strie vyblednou a oblečení si koupím nový, aspoň mám dobrou záminku!
Po jiném stavu prostě přichází nový stav s novou rolí. Tak to je. A já si říkám, na kolik dalších situací a lidí to platí.
Možná pro někoho, kdo si prošel sebepoškozováním a přestane jednou zakrývat své jizvy. Možná pro někoho po překonání poruchy příjmu potravy, když přijme své „nové“ tělo. Možná pro někoho po transplantaci, když se smíří, za jakou cenu dostal druhou šanci. Možná pro někoho po amputaci části těla, když se naučí zapojit znova do života...
Nový stav. Mně určitě bude chvíli trvat, než si na něj úplně zvyknu. Pomáhá mi v tom i moje rodina včetně partnera, kteří mi připomínají, že nikdo po porodu nevypadá jako Andílek od Victoria’s secret. Vlastně jen málo lidí takhle vůbec někdy vypadá.
Takže je čas na nový styl. Na novou éru. V oblékání i myšlení. Přece nechci, aby moje dcera vyrůstala se stejným přesvědčením, že jen v určité konfekční velikosti a s určitými proporcemi se bude líbit a bude mít hodnotu. Začínám proto u sebe. Abych jí měla co předat.
Jak jsi na tom Ty a představy o kráse? Máš své vlastní a podle nich žiješ nebo usiluješ o parametry z časopisů? A jestli ano, nevyčerpává Tě to?
Vaše své mateřské tělo přijímající psychiatrička
PS: NA obrázku je tričko od 3v1 A ty už jdi taky do prdele. Jako odpověď všem, kteří mají nějakou radu/postřeh/komentář na mé tělo či mateřské schopnosti :)
Komentáře
Okomentovat