Přeskočit na hlavní obsah

Jak s pýchou psychiatrička padá

 


Jsi hrdý člověk? Považuješ hrdost za přednost nebo spíše nevýhodu? A rozlišuješ mezi hrdostí a pýchou? 

Pýcha představuje emoci, jejíž vnímání je podle mě značně problematické. Obzvlášť v dnešní době se pýcha často zaměňuje za sebelásku. „Buď na sebe pyšný/á…“ Je vcelku běžná věta, když nás chce někdo podpořit. Pocit pýchy však přichází, pokud dosáhneme něčeho, o čem nám společnost říká, že je cenné, důležité. Jde tedy vždy o srovnání toho co si myslíme, cítíme a jak je to vnímáno okolím.  

Většinou nebýváme pyšní, že jsme se konečně dobře vyspali nebo si vzali zasloužené volno. 

Býváme pyšní, že jsme vystudovali školu, která nás mohla stát zdraví, nedali výpověď v práci, která nás ničí nebo že pokračujeme dále v usilování o výkon, jen proto, že se to od nás očekává. 

Jen proto, že jsme příliš hrdí říct, že na něco nestačíme. I přes to, že na výkony, kterým společnost tleská, nestačí nikdo. Usilujeme o dokonalost, která je nelidská. 

V souvislosti s hrdostí a pýchou se mi také vždy vybaví výzkum od socioložky Brené Brown o vztazích. Po letech zkoumání fungování vztahů přišla na to, že klíčem k dlouhodobému zdravému vztahu je zranitelnost. Být ochotný/á se stát zranitelným před druhým. 

Zranitelnost vnímám jako opak hrdosti či pýchy. A tak jako je zranitelnost receptem k udržení vztahu, je podle mě pýcha návodem, jak o vztah přijít. 

To že to vím, mi však nijak nepomáhá svou hrdost spolknout nebo naopak odkrýt své slabiny ve vhodný čas. Při hádkách se snadno pustím do „mocenských her“ o ego a až posléze, po bitvě, si uvědomím, že jsem sice možná vyhrála, ale první cenou v těchto válkách bývá rozchod/rozvod/další konflikt. 

Snažím se proto si připomínat, že tohle je zrovna trofej, o kterou nestojím. Že je dobré neztrácet perspektivu. Když to zrovna jde. Pořád se učím. 

Dlouho jsem žila v domnění, že hrdost je něco, co se má oslavovat. Ale prozatím mi přinesla spíše jen bolest a celkově opačné výsledky, než v které jsem doufala. Na rozdíl od sebelásky, bývá pompézní, nafouklá a neautentická. Co bych od takové emoce taky mohla čekat?! 

Jak vnímáš hrdost Ty? Umíš se přenést přes své ego a společenská očekávání nebo Ti stojí pýcha v cestě? A jestli ano, co všechno Tě už stála? 

Vaše až příliš často příliš hrdá psychiatrička 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak psychiatrička poslouchá Tři sestry

 Hledáš si někdy význam písniček? Kontext, ve kterém vznikly, autorovu pointu, kterou zamýšlel?   Se mnou v posledních dnech, kdy jsem měla více služeb na „záchytce“, zůstává Aida od Tří sester. Znáš ji?   Lou Fanánek podle mě zcela bravurně popsal delirium tremens a závislost na alkoholu v jediné písničce. (O alkoholismu a psychiatrii potom zpívá ještě v Pomeranči, a má pravdu, u nás „z rádia nikdy nehrajou Sestry“).   Pokud člověk pije tak dlouho, a tak intenzivně, že má v krvi skoro víc promilí než krvinek, a najednou se rozhodne, že přestane (nebo mu dojdou peníze), rozvine se u něj masivní odvykací stav, který může vyústit v delirium tremens. 50 % pacientů s deliriem tremens na něj zemře. Až tak vážný je tenhle stav.   Mezi typické projevy patří tzv. mikrozoopsie – vidiny malých zvířátek. „…Na vaně jsou bílý myši mezi nima Aida…“ Ale mohou se objevit i další zrakové halucinace – „Je tady Čingischán, Rumcajs i Cipísek…Možná Kaligula přijde s Mesalinou...“   Mohl

Jak se psychiatrička snaží nechat věci plynout

Umíš přijmout věci je tak jak jsou, i když se Ti to zrovna vůbec nehodí? Dokážeš v takové situaci neusilovat o změnu?  Zrovna teď bych si přála, aby některé věci byly jinak. Teda moje hlava by si to přála. Mentálně bych se nejradši vrátila ke svým běžným aktivitám a práci. Psychicky toužím po podzimních procházkách barevnými lesy a parky, dát si horkou čokoládu ve městě venku a využít toho, že mi ještě nemrznou prsty. Nebo být aspoň schopná udělat livestream na IG.  Moje tělo ale touží po klidu. Po odpočinku. Fyzicky jsem vyčerpaná a drtivou většinu svých oblíbených aktivit musím vypustit. Strašně mě to štve.  A hrozně ráda bych to změnila. Překonala to. „Hecla se.“ Jenže vím, že „přidat víc když už nemůžeš“ tady není tou správnou odpovědí. Následky by mohly být… Fatální.  Už jen z lékařské praxe mě napadá spousta odstrašujících případů, jak to dopadá, když si včas „nedáme oraz.“ Angíny mohou přejít v zánět hrudní dutiny. Vyčerpání v syndrom vyhoření a ten v depresi. Nedoléčené zlomeni

Jak si Alina výzbroj oblékla

 Znáš legendu o Mulan? Pokud ne, můžeš scrolovat níž na můj popis filmu, pokud ano, co říkáš na písničku Loyal, brave and true k nové hrané verzi? Nevím, jestli je to mou láskou k tomuhle příběhu nebo zpěvem Christiny Aguilery, ale ve mně ta písnička vyvolala spoustu otázek. První tři jsou asi jasné – jsem věrná, statečná a ryzí? Jsem tu pro své blízké, když mě potřebují? Stojím si za svými názory? Umím vystoupit z komfortní zóny? Jsem v kontaktu se svými pocity, znám se? Ne vždy se mi líbí moje odpovědi na tyhle otázky. Ale tím pádem vzniká alespoň prostor pro změnu. Vcelku nečekaně ale přišla otázka „kdo jsem bez své zbroje“, když jsem si dnes ráno oblékala lékařský plášť. Přichází s ním velká moc. Rozhoduju o životě jiných lidí v tom nejzákladnějším slova smyslu. Někdy si dokonce připadám, že jsem to jediné, co stojí mezi nimi a smrtí. A zodpovědnost v takové pozici může být zdrcující. (Proto je tak důležité pracovat jako tým ve zdravotnictví, sdílený tlak není tak smrtící).