Přeskočit na hlavní obsah

Jak s pýchou psychiatrička padá

 


Jsi hrdý člověk? Považuješ hrdost za přednost nebo spíše nevýhodu? A rozlišuješ mezi hrdostí a pýchou? 

Pýcha představuje emoci, jejíž vnímání je podle mě značně problematické. Obzvlášť v dnešní době se pýcha často zaměňuje za sebelásku. „Buď na sebe pyšný/á…“ Je vcelku běžná věta, když nás chce někdo podpořit. Pocit pýchy však přichází, pokud dosáhneme něčeho, o čem nám společnost říká, že je cenné, důležité. Jde tedy vždy o srovnání toho co si myslíme, cítíme a jak je to vnímáno okolím.  

Většinou nebýváme pyšní, že jsme se konečně dobře vyspali nebo si vzali zasloužené volno. 

Býváme pyšní, že jsme vystudovali školu, která nás mohla stát zdraví, nedali výpověď v práci, která nás ničí nebo že pokračujeme dále v usilování o výkon, jen proto, že se to od nás očekává. 

Jen proto, že jsme příliš hrdí říct, že na něco nestačíme. I přes to, že na výkony, kterým společnost tleská, nestačí nikdo. Usilujeme o dokonalost, která je nelidská. 

V souvislosti s hrdostí a pýchou se mi také vždy vybaví výzkum od socioložky Brené Brown o vztazích. Po letech zkoumání fungování vztahů přišla na to, že klíčem k dlouhodobému zdravému vztahu je zranitelnost. Být ochotný/á se stát zranitelným před druhým. 

Zranitelnost vnímám jako opak hrdosti či pýchy. A tak jako je zranitelnost receptem k udržení vztahu, je podle mě pýcha návodem, jak o vztah přijít. 

To že to vím, mi však nijak nepomáhá svou hrdost spolknout nebo naopak odkrýt své slabiny ve vhodný čas. Při hádkách se snadno pustím do „mocenských her“ o ego a až posléze, po bitvě, si uvědomím, že jsem sice možná vyhrála, ale první cenou v těchto válkách bývá rozchod/rozvod/další konflikt. 

Snažím se proto si připomínat, že tohle je zrovna trofej, o kterou nestojím. Že je dobré neztrácet perspektivu. Když to zrovna jde. Pořád se učím. 

Dlouho jsem žila v domnění, že hrdost je něco, co se má oslavovat. Ale prozatím mi přinesla spíše jen bolest a celkově opačné výsledky, než v které jsem doufala. Na rozdíl od sebelásky, bývá pompézní, nafouklá a neautentická. Co bych od takové emoce taky mohla čekat?! 

Jak vnímáš hrdost Ty? Umíš se přenést přes své ego a společenská očekávání nebo Ti stojí pýcha v cestě? A jestli ano, co všechno Tě už stála? 

Vaše až příliš často příliš hrdá psychiatrička 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak psychiatrička poslouchá Tři sestry

 Hledáš si někdy význam písniček? Kontext, ve kterém vznikly, autorovu pointu, kterou zamýšlel?   Se mnou v posledních dnech, kdy jsem měla více služeb na „záchytce“, zůstává Aida od Tří sester. Znáš ji?   Lou Fanánek podle mě zcela bravurně popsal delirium tremens a závislost na alkoholu v jediné písničce. (O alkoholismu a psychiatrii potom zpívá ještě v Pomeranči, a má pravdu, u nás „z rádia nikdy nehrajou Sestry“).   Pokud člověk pije tak dlouho, a tak intenzivně, že má v krvi skoro víc promilí než krvinek, a najednou se rozhodne, že přestane (nebo mu dojdou peníze), rozvine se u něj masivní odvykací stav, který může vyústit v delirium tremens. 50 % pacientů s deliriem tremens na něj zemře. Až tak vážný je tenhle stav.   Mezi typické projevy patří tzv. mikrozoopsie – vidiny malých zvířátek. „…Na vaně jsou bílý myši mezi nima Aida…“ Ale mohou se objevit i další zrakové halucinace – „Je tady Čingischán, Rumcajs i Ci...

Jak se psychiatrička snaží nechat věci plynout

Umíš přijmout věci je tak jak jsou, i když se Ti to zrovna vůbec nehodí? Dokážeš v takové situaci neusilovat o změnu?  Zrovna teď bych si přála, aby některé věci byly jinak. Teda moje hlava by si to přála. Mentálně bych se nejradši vrátila ke svým běžným aktivitám a práci. Psychicky toužím po podzimních procházkách barevnými lesy a parky, dát si horkou čokoládu ve městě venku a využít toho, že mi ještě nemrznou prsty. Nebo být aspoň schopná udělat livestream na IG.  Moje tělo ale touží po klidu. Po odpočinku. Fyzicky jsem vyčerpaná a drtivou většinu svých oblíbených aktivit musím vypustit. Strašně mě to štve.  A hrozně ráda bych to změnila. Překonala to. „Hecla se.“ Jenže vím, že „přidat víc když už nemůžeš“ tady není tou správnou odpovědí. Následky by mohly být… Fatální.  Už jen z lékařské praxe mě napadá spousta odstrašujících případů, jak to dopadá, když si včas „nedáme oraz.“ Angíny mohou přejít v zánět hrudní dutiny. Vyčerpání v syndrom vyhoření a ten v depresi....

Jak psychiatrička nerada mění plány

Patříš mezi lidi, kteří rádi plánují nebo raději improvizuješ podle toho co přináší situace? A jak reaguješ, když se plány změní? Pokrčíš rameny a vymýšlíš co dál za pochodu nebo propadáš zoufalství, že Tvé plány nevyšly?  Dnes Ti výjimečně nebudu psát o tom, jak je důležité umět přijímat fakt, že se věci nevyvíjí, jak jsme si představovali nebo plánovali.  Ale o tom, co přichází poté. Lhala bych, kdybych řekla, že pokaždé když něco nevyjde, jak jsme chtěli, objeví se ještě lepší možnosti. Někdy je kupa hnoje prostě jen kupa hnoje, bez fialky na vrchu.  I tehdy se s tou hromadou s… výkalů, dá něco udělat. Třeba hnout. Nebo ji obejít. Přála bych si, abych byla natolik vynalézavá a pohotová, abych to ve vypjatých situacích vždycky uměla.  Když jsem si nedávno v jedné situaci uvědomila, že jsem si plánovala něco, co prostě není možné a že realita mě docela děsí, rozbrečela jsem se. Chtěla jsem relaxační víkend a místo toho jsem ztuhla už jen při představě, co vše to bud...