Umíš poznat správný čas odejít? Po „Klesání na dno“ mi někteří psali, jak je pro ně důležitý dodatek „pro/se správnou“ osobou. Že se někdy snažíme a snažíme, ale některým lidem to bude vždycky málo, i kdybychom pro ně byli ochotni klesnout až do horoucích pekel.
Jak takovou osobu poznáš? Jak poznáš, že někomu nejsi dost? Umíš poslouchat svoji intuici? Ten často jen tichý hlásek, který ego tak rádo přebíjí… Není vždy jednoduché si přiznat, že někdo, o koho stojíme, zas tolik nestojí o nás a už vůbec nestojí za naši energii.
Určit si hranice co je ok a co ne bylo pro mě ve vztazích obzvlášť těžké. Nejdřív jsem si musela připustit, že se nemůžu zlobit na ty, kteří podle mě zacházejí v našem vztahu příliš daleko, protože jsem žádnou hranici ani nenastavila.
„Radši nic nebudu říkat, nebo se naštve a půjde pryč úplně.“ Tak málo víry jsem měla ve svoji rodinu, blízké kamarády a partnera. A je pravda, že když se staví hranice, vždycky jsou kolem toho války. Ale v důsledku nám pomáhají udržovat mír, hlavně ten uvnitř.
Jsem ráda, že jsem si svoje limity nakonec nastavila. Usnadnily mi život. Někdy je těžké je uhlídat, aby nebyly zbourány nebo překročeny, ale aspoň tak vzniká prostor pro úvahu, jestli není potřeba je někam posunout. Je fajn, když jsou aspoň trošku flexibilní.
Moje vymezení mi pomáhá k vědomým volbám, koho ve svém životě chci. A čí život chci ovlivnit.
Připomíná mi to Malého prince (četl/a jsi ho?): „Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal.“ Čím blíže si někoho k sobě pustíme, tím větší je zodpovědnost.
Proto bychom měli být opatrní, koho si „ochočíme“. Každé trhání pout je totiž bolestivé.
Přesto pro mě jako největším smyslem života zůstávají smysluplné vztahy. Mít svůj „kmen, klan, své lidi,“ ať tomu říkáš jakkoli. Občas všichni potřebujeme někam a k někomu patřit.
Jak to máš s hranicemi Ty? Teprve si je hledáš nebo je máš pevně stanovené? A pokud ano, nechal/a bys někoho je beztrestně překročit?
Vaše na vztahy vybíravá psychiatrička
S tím malým princem je to hezký :-)
OdpovědětVymazat