Přeskočit na hlavní obsah

Jak psychiatrička somatizuje (aneb o psychosomatice)


 

Zažils/zažilas někdy „utíkání do nemoci?“ Kdy jsi byl/a pod takovým stresem, až z toho Tvoje tělo onemocnělo? Ať už to byla banální infekce nebo série migrén či chronických bolestí… Poznals/poznalas, co se Ti Tvoje tělo snaží říct?  


Tenhle proces má svoje biologické opodstatnění. Stresové hormony, především kortizol- hormon dlouhodobého stresu, mj. oslabuje naši imunitu. Co už nemá ale tak jednoduché vysvětlení, jsou naše individuální reakce. 

Říká se, že angínu nebo zánět hltanu máme, když jsme už unaveni z mluvení. Zánět průdušek nebo plic, když se něčím „dusíme.“ Zánět spojivek či problémy s viděním, když něco odmítáme vidět. Problémy s párovými orgány když máme sami problém v páru… 

Občas se mi zdají vysvětlení psychosomatické medicíny, která se tímhle zabývá, trochu… Přestřelená. Ale pak mě rozbolí v kříži...

Záda mě bolí pokaždé, když si naložím příliš velkou pracovní zátěž. Když celý den v práci „držím“, abych všechno zvládla a moje záda tak nějak drží dvojnásob… Nebo mi začne tik v oku, když si některé věci nechci přiznat, nechci je vidět… 

Velmi často jsou tzv. somatizace zažívacím traktem. „Polykání“ pocitů, jen abychom je nemuseli prožívat a zažívat tak něco negativního či intenzivního, většinou vede pouze k tomu, že to odžije za nás naše tělo a nakonec také ne úplně příjemným způsobem. 

Tělo pomáhá hlavě, na tělo zbyde všecko, co vyignoruje hlava. A zatímco si myslíme, jak nám to skvěle vyšlo, v těle se začnou projevovat první příznaky nemoci…

A někdy i přes nepříjemnost obtíží, je vlastně strašně fajn na chvíli nemluvit, na chvíli si lehnout, na chvíli zvolnit, na chvíli se nestarat o nic jiného než sebe. 

Nesnáším, když někdo říká, že psychosomatické nemoci jsou „jen v hlavě.“ Jako kdyby to znamenalo, že to není skutečné! Jako kdyby to bolelo o něco míň. Jako kdyby to nemělo daleko větší význam, než jen že jsme chytili někde chřipku… 

Poznáš, kdy odžíváš tělem něco, co si nezpracovala hlava? A umíš s tím pracovat? Umíš to zarazit dřív, než Tě to bude stát trvale zdraví? Nebo na tohle propojení nevěříš a nikdy jsi neuvažoval/a nad tím, že by Tvoje nemoci mohly být psychosomatické? A pokud ne, není to vcelku náhoda, že spousta našich nemocí a zranění pro nás bývají cenou lekcí? 

Vaše stále často somatizující psychiatrička  

Komentáře

  1. Dobrý den, tik v oku mám každých 14 dní, bolest zad podobně, pálení žáhy každý měsíc, zánět průdušek dvakrát až třikrát do roka, a mozek občas pracuje. Ale pamatuji, že se dokázal i "restartovat" a postupně za několik dní zase "nahodit", jak mi to popsali jako laikovi lékaři z Neuro JIP. Doufám, že jen jednou a naposledy.. Ale zase vím , a bylo mi to potvrzeno už několikrát, nemám v hlavě piliny, vzduchprázdno, mám mozek. 😄

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak psychiatrička poslouchá Tři sestry

 Hledáš si někdy význam písniček? Kontext, ve kterém vznikly, autorovu pointu, kterou zamýšlel?   Se mnou v posledních dnech, kdy jsem měla více služeb na „záchytce“, zůstává Aida od Tří sester. Znáš ji?   Lou Fanánek podle mě zcela bravurně popsal delirium tremens a závislost na alkoholu v jediné písničce. (O alkoholismu a psychiatrii potom zpívá ještě v Pomeranči, a má pravdu, u nás „z rádia nikdy nehrajou Sestry“).   Pokud člověk pije tak dlouho, a tak intenzivně, že má v krvi skoro víc promilí než krvinek, a najednou se rozhodne, že přestane (nebo mu dojdou peníze), rozvine se u něj masivní odvykací stav, který může vyústit v delirium tremens. 50 % pacientů s deliriem tremens na něj zemře. Až tak vážný je tenhle stav.   Mezi typické projevy patří tzv. mikrozoopsie – vidiny malých zvířátek. „…Na vaně jsou bílý myši mezi nima Aida…“ Ale mohou se objevit i další zrakové halucinace – „Je tady Čingischán, Rumcajs i Cipísek…Možná Kaligula přijde s Mesalinou...“   Mohl

Jak se psychiatrička snaží nechat věci plynout

Umíš přijmout věci je tak jak jsou, i když se Ti to zrovna vůbec nehodí? Dokážeš v takové situaci neusilovat o změnu?  Zrovna teď bych si přála, aby některé věci byly jinak. Teda moje hlava by si to přála. Mentálně bych se nejradši vrátila ke svým běžným aktivitám a práci. Psychicky toužím po podzimních procházkách barevnými lesy a parky, dát si horkou čokoládu ve městě venku a využít toho, že mi ještě nemrznou prsty. Nebo být aspoň schopná udělat livestream na IG.  Moje tělo ale touží po klidu. Po odpočinku. Fyzicky jsem vyčerpaná a drtivou většinu svých oblíbených aktivit musím vypustit. Strašně mě to štve.  A hrozně ráda bych to změnila. Překonala to. „Hecla se.“ Jenže vím, že „přidat víc když už nemůžeš“ tady není tou správnou odpovědí. Následky by mohly být… Fatální.  Už jen z lékařské praxe mě napadá spousta odstrašujících případů, jak to dopadá, když si včas „nedáme oraz.“ Angíny mohou přejít v zánět hrudní dutiny. Vyčerpání v syndrom vyhoření a ten v depresi. Nedoléčené zlomeni

Jak si Alina výzbroj oblékla

 Znáš legendu o Mulan? Pokud ne, můžeš scrolovat níž na můj popis filmu, pokud ano, co říkáš na písničku Loyal, brave and true k nové hrané verzi? Nevím, jestli je to mou láskou k tomuhle příběhu nebo zpěvem Christiny Aguilery, ale ve mně ta písnička vyvolala spoustu otázek. První tři jsou asi jasné – jsem věrná, statečná a ryzí? Jsem tu pro své blízké, když mě potřebují? Stojím si za svými názory? Umím vystoupit z komfortní zóny? Jsem v kontaktu se svými pocity, znám se? Ne vždy se mi líbí moje odpovědi na tyhle otázky. Ale tím pádem vzniká alespoň prostor pro změnu. Vcelku nečekaně ale přišla otázka „kdo jsem bez své zbroje“, když jsem si dnes ráno oblékala lékařský plášť. Přichází s ním velká moc. Rozhoduju o životě jiných lidí v tom nejzákladnějším slova smyslu. Někdy si dokonce připadám, že jsem to jediné, co stojí mezi nimi a smrtí. A zodpovědnost v takové pozici může být zdrcující. (Proto je tak důležité pracovat jako tým ve zdravotnictví, sdílený tlak není tak smrtící).