Přeskočit na hlavní obsah

Jak psychiatrička somatizuje (aneb o psychosomatice)


 

Zažils/zažilas někdy „utíkání do nemoci?“ Kdy jsi byl/a pod takovým stresem, až z toho Tvoje tělo onemocnělo? Ať už to byla banální infekce nebo série migrén či chronických bolestí… Poznals/poznalas, co se Ti Tvoje tělo snaží říct?  


Tenhle proces má svoje biologické opodstatnění. Stresové hormony, především kortizol- hormon dlouhodobého stresu, mj. oslabuje naši imunitu. Co už nemá ale tak jednoduché vysvětlení, jsou naše individuální reakce. 

Říká se, že angínu nebo zánět hltanu máme, když jsme už unaveni z mluvení. Zánět průdušek nebo plic, když se něčím „dusíme.“ Zánět spojivek či problémy s viděním, když něco odmítáme vidět. Problémy s párovými orgány když máme sami problém v páru… 

Občas se mi zdají vysvětlení psychosomatické medicíny, která se tímhle zabývá, trochu… Přestřelená. Ale pak mě rozbolí v kříži...

Záda mě bolí pokaždé, když si naložím příliš velkou pracovní zátěž. Když celý den v práci „držím“, abych všechno zvládla a moje záda tak nějak drží dvojnásob… Nebo mi začne tik v oku, když si některé věci nechci přiznat, nechci je vidět… 

Velmi často jsou tzv. somatizace zažívacím traktem. „Polykání“ pocitů, jen abychom je nemuseli prožívat a zažívat tak něco negativního či intenzivního, většinou vede pouze k tomu, že to odžije za nás naše tělo a nakonec také ne úplně příjemným způsobem. 

Tělo pomáhá hlavě, na tělo zbyde všecko, co vyignoruje hlava. A zatímco si myslíme, jak nám to skvěle vyšlo, v těle se začnou projevovat první příznaky nemoci…

A někdy i přes nepříjemnost obtíží, je vlastně strašně fajn na chvíli nemluvit, na chvíli si lehnout, na chvíli zvolnit, na chvíli se nestarat o nic jiného než sebe. 

Nesnáším, když někdo říká, že psychosomatické nemoci jsou „jen v hlavě.“ Jako kdyby to znamenalo, že to není skutečné! Jako kdyby to bolelo o něco míň. Jako kdyby to nemělo daleko větší význam, než jen že jsme chytili někde chřipku… 

Poznáš, kdy odžíváš tělem něco, co si nezpracovala hlava? A umíš s tím pracovat? Umíš to zarazit dřív, než Tě to bude stát trvale zdraví? Nebo na tohle propojení nevěříš a nikdy jsi neuvažoval/a nad tím, že by Tvoje nemoci mohly být psychosomatické? A pokud ne, není to vcelku náhoda, že spousta našich nemocí a zranění pro nás bývají cenou lekcí? 

Vaše stále často somatizující psychiatrička  

Komentáře

  1. Dobrý den, tik v oku mám každých 14 dní, bolest zad podobně, pálení žáhy každý měsíc, zánět průdušek dvakrát až třikrát do roka, a mozek občas pracuje. Ale pamatuji, že se dokázal i "restartovat" a postupně za několik dní zase "nahodit", jak mi to popsali jako laikovi lékaři z Neuro JIP. Doufám, že jen jednou a naposledy.. Ale zase vím , a bylo mi to potvrzeno už několikrát, nemám v hlavě piliny, vzduchprázdno, mám mozek. 😄

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak psychiatrička poslouchá Tři sestry

 Hledáš si někdy význam písniček? Kontext, ve kterém vznikly, autorovu pointu, kterou zamýšlel?   Se mnou v posledních dnech, kdy jsem měla více služeb na „záchytce“, zůstává Aida od Tří sester. Znáš ji?   Lou Fanánek podle mě zcela bravurně popsal delirium tremens a závislost na alkoholu v jediné písničce. (O alkoholismu a psychiatrii potom zpívá ještě v Pomeranči, a má pravdu, u nás „z rádia nikdy nehrajou Sestry“).   Pokud člověk pije tak dlouho, a tak intenzivně, že má v krvi skoro víc promilí než krvinek, a najednou se rozhodne, že přestane (nebo mu dojdou peníze), rozvine se u něj masivní odvykací stav, který může vyústit v delirium tremens. 50 % pacientů s deliriem tremens na něj zemře. Až tak vážný je tenhle stav.   Mezi typické projevy patří tzv. mikrozoopsie – vidiny malých zvířátek. „…Na vaně jsou bílý myši mezi nima Aida…“ Ale mohou se objevit i další zrakové halucinace – „Je tady Čingischán, Rumcajs i Ci...

Jak se psychiatrička snaží nechat věci plynout

Umíš přijmout věci je tak jak jsou, i když se Ti to zrovna vůbec nehodí? Dokážeš v takové situaci neusilovat o změnu?  Zrovna teď bych si přála, aby některé věci byly jinak. Teda moje hlava by si to přála. Mentálně bych se nejradši vrátila ke svým běžným aktivitám a práci. Psychicky toužím po podzimních procházkách barevnými lesy a parky, dát si horkou čokoládu ve městě venku a využít toho, že mi ještě nemrznou prsty. Nebo být aspoň schopná udělat livestream na IG.  Moje tělo ale touží po klidu. Po odpočinku. Fyzicky jsem vyčerpaná a drtivou většinu svých oblíbených aktivit musím vypustit. Strašně mě to štve.  A hrozně ráda bych to změnila. Překonala to. „Hecla se.“ Jenže vím, že „přidat víc když už nemůžeš“ tady není tou správnou odpovědí. Následky by mohly být… Fatální.  Už jen z lékařské praxe mě napadá spousta odstrašujících případů, jak to dopadá, když si včas „nedáme oraz.“ Angíny mohou přejít v zánět hrudní dutiny. Vyčerpání v syndrom vyhoření a ten v depresi....

Jak se psychiatrička nechce vzdát dětství

Máš rád/a vánoční čas a vše co k němu patří? Adventní kalendáře, sladkosti, koledy, světýlka, shon, nákupy a bolest břicha po bramborovém salátu?  Já patřím mezi lidi, kteří mají Vánoce stále rádi. V mém případě to bude nejspíš nostalgií. Jako dítě jsem zažila krásné Vánoce, klidné. Ne každý měl ale takové štěstí. Někdo si nese nehezké vzpomínky z dětství a někomu prosinec otrávila až dospělost a zodpovědnost za ty nové krásné vzpomínky a nachystaný stůl a nazdobený stromeček…  Není to žádná hitparáda shánět ty správné dárky, neurazit jednoho tím co dám druhému, na nikoho nezapomenout, přichystat takové druhy cukroví, aby chutnaly všem, nazdobit byt a do toho všeho se tvářit vesele a vděčně!  Já mám ještě ale jeden důvod, proč mám Vánoce i přes všechno tohle v dospělosti pořád ráda. A není to jen vánočními naivními filmy. Dostávám totiž každý rok od své nejlepší kamarádky adventní kalendář. A letos jsem dostala ten nejultimátnější nejvymazlenější advenťák pod sluncem!...