Nadšená psychiatrička

Patříš mezi lidi, kteří rádi plánují nebo raději improvizuješ podle toho co přináší situace? A jak reaguješ, když se plány změní? Pokrčíš rameny a vymýšlíš co dál za pochodu nebo propadáš zoufalství, že Tvé plány nevyšly?  Dnes Ti výjimečně nebudu psát o tom, jak je důležité umět přijímat fakt, že se věci nevyvíjí, jak jsme si představovali nebo plánovali.  Ale o tom, co přichází poté. Lhala bych, kdybych řekla, že pokaždé když něco nevyjde, jak jsme chtěli, objeví se ještě lepší možnosti. Někdy je kupa hnoje prostě jen kupa hnoje, bez fialky na vrchu.  I tehdy se s tou hromadou s… výkalů, dá něco udělat. Třeba hnout. Nebo ji obejít. Přála bych si, abych byla natolik vynalézavá a pohotová, abych to ve vypjatých situacích vždycky uměla.  Když jsem si nedávno v jedné situaci uvědomila, že jsem si plánovala něco, co prostě není možné a že realita mě docela děsí, rozbrečela jsem se. Chtěla jsem relaxační víkend a místo toho jsem ztuhla už jen při představě, co vše to bude obnášet s malým d

Umíš přiznat, když něco nevíš? I v momentech, kdy bys opravdu, ale opravdu aspoň chtěl/a vypadat, že víš? Dokážeš odsunout ego na vedlejší kolej a přiznat, že Tvoje vědomosti a zkušenosti mají limity?  Vyrůstala jsem v prostředí zaměřeném na výkon a dobrovolně si vybrala obor, který je stejný. Ať už studia nebo moje zaměstnání často přímo vybízí k tomu, že odborník ví, ba přímo musí vědět. A i když neví, tak vlastně ví.  Přijde mi to ale jako velmi nebezpečná praxe. Když nevím informaci, domyslím si, odvodím si, vymyslím si… Obzvlášť pokud to praktikují lékaři. Není divu, že pacienti jsou často zmateni protichůdnými názory nebo v nejhorším případě plní doporučení, která jim škodí.  „Odborník si ale přece nemůže dovolit nevědět,“ bývá častý argument na toto téma.  Odborník je obyčejný smrtelník, člověk, který se celý život musí vzdělávat, aby odborníkem zůstal.  Není možné pojmout všechny informace v jakémkoli oboru. A je dobré a užitečné, své hranice znát.  Uvědomila jsem si to ve chví

Myslel/a sis někdy, jak se Ti něco povedlo (projekt/úkol/tvorba/vystoupení), ale ostatní to neocenili? Žes tomu dal/a všechno, a přesto se to nesetkalo s uznáním? Ten pocit, kdy si říkáš, kdo to teda vnímá zkresleně?  Nedávno jsem zase po dlouhé době učila. Přemýšlela jsem dlouho, jak nudné téma oživit a udělat ho zajímavějším, dynamičtějším. Využila jsem všech svých předchozích zkušeností a sestavila lekci, která měla podle mě zaujmout a zaktivizovat i toho nejznuděnějšího studenta!  Nebo taky ne.  Já jsem tedy s výsledkem byla spokojená. Na konci lekce studenti odpovídali správně, byli dokonce docela orientovaní. Ale jejich feedbacky byly opačné.  Racionálně to stále nedokážu uchopit. Vzpomínám na své začátky, kdy mé hodiny byly zákonitě hodně o mapování toho, co studenti potřebují a chtějí slyšet a jak jim to vhodně podat. Některé skupiny bych si nejraději pozvala znova a řekla: Hele už to umím mnohem líp!  Paradoxně jsou to ty skupiny, které mi nadšeně děkovaly za moji energii a li

  Jsi hrdý člověk? Považuješ hrdost za přednost nebo spíše nevýhodu? A rozlišuješ mezi hrdostí a pýchou?  Pýcha představuje emoci, jejíž vnímání je podle mě značně problematické. Obzvlášť v dnešní době se pýcha často zaměňuje za sebelásku. „Buď na sebe pyšný/á…“ Je vcelku běžná věta, když nás chce někdo podpořit. Pocit pýchy však přichází, pokud dosáhneme něčeho, o čem nám společnost říká, že je cenné, důležité. Jde tedy vždy o srovnání toho co si myslíme, cítíme a jak je to vnímáno okolím.   Většinou nebýváme pyšní, že jsme se konečně dobře vyspali nebo si vzali zasloužené volno.  Býváme pyšní, že jsme vystudovali školu, která nás mohla stát zdraví, nedali výpověď v práci, která nás ničí nebo že pokračujeme dále v usilování o výkon, jen proto, že se to od nás očekává.  Jen proto, že jsme příliš hrdí říct, že na něco nestačíme. I přes to, že na výkony, kterým společnost tleská, nestačí nikdo. Usilujeme o dokonalost, která je nelidská.  V souvislosti s hrdostí a pýchou se mi také vždy v

Cítíš někdy tlak společnosti na svůj vzhled? Jak se máš líčit/upravovat vousy, co si oblíkat, jak má vypadat Tvé tělo? Myslím, že tuhle otázku pokládám zbytečně, viď? Ať už jsme jakéhokoli pohlaví, společnost má jasnou představu, jak bychom měli vypadat.  A já se touhle představou nechala po dlouhé době zase nachytat. V angličtině se tomu říká „bounce back“. Tedy skočit zpátky do těla, které měla žena před dítětem. A přestože se považuju za velkou bojovnici proti patriarchátu a zároveň zastánkyni toho, že všechna těla vypadají různě a jsou zdravá a nejlépe funkční fyzicky i psychicky při různých váhách, najednou jsem se strašně chtěla dostat zpátky do svého oblečení, které jsem nosila před rokem.  A pak jsem si uvědomila, že je to jako bych se snažila předstírat, že moje tělo právě během devíti měsíců nevypěstovalo celou lidskou bytost! Se vším všudy! Moje orgány se uhýbaly do míst, kde nemají co dělat. Utlačované plíce v posledním trimestru se spokojily s dýcháním „na psa“ a jen lapal

Všimnul/všimla sis někdy, jak báječný marketing má těhotenství? Všude v reklamách vidíš usměvavé těhotné ženy s hladkým těhotenským bříškem, jak si užívají těhotenského života! Jsou šťastné, aktivní a září! Já zářila jen potem a zvratkama, většinu času.  Vím, že patřím k extrémním případům, stejně jako ženy z reklamy. Jen pár procent žen zažije zcela bezproblémové těhotenství nebo zcela vyčerpávající těžké. Většina je někde mezi. Nadávající na přibývající kila a hemorhoidy a u toho se ládující zmrzlinou v cukrárně s kamarádkou.  Já jsem se devět měsíců nebyla prakticky schopná zvednout z postele nebo se najíst. Dvě hospitalizace pomohly k tomu, abych byla schopná udržet v žaludku aspoň vodu. Zažila jsem scénáře, které jsem znala z vyprávění lidí s rakovinou na chemoterapii. Poněkud drsné přirovnání, že?  Zároveň jsem byla šťastná. Že to vůbec můžu zažívat, že můžu být mámou. Vnímala jsem, že to není samozřejmost. Byla jsem vděčná, že mému tělu se něco povedlo! Částečně povedlo. Protože

  Znáš modlitbu anonymních alkoholiků? „Bože, dej mi odvahu, abych změnil věci, které změnit mohu. Klid, abych se smířil s tím, co změnit nemohu. A moudrost, abych je od sebe dovedl rozlišit.“ Umíš od sebe rozlišit věci, které ovlivnit můžeš a které ne?  Mám pocit, že obzvlášť ve vleku emocí jako je lítost, smutek, vztek, strach je enormně těžké si uvědomit, co ve skutečnosti máme pod kontrolou a s čím se prostě musíme smířit.  Situace které totiž nejčastěji přináší tyhle nepříjemné emoce jsou také většinou spojeny s bezmocí, s pocitem, že se všechno pokazilo, nic nemůžeme změnit, nic nemá cenu a rozhodně nic nemáme pod kontrolou.  Rozchody, úmrtí, ztráta práce, všechny další krizové situace, které Tě jen napadnou… Jako by Ti život podrazil nohy, Ty nevíš kde je nahoře a kde dole a říkáš si, že vstávat vlastně snad ani nemá cenu.  V takových chvílích se snažím připomínat si, že jsou to moje nohy, takže něco co mám pod kontrolou a můžu, dokonce musím je použít, pokud nechci strávit zbyt

Jak prožíváš současnou situaci? Spíš se Tě nedotýká nebo Ti naopak spouští stresovou reakci?  Moje rodina vnímá tuhle krizi ještě trochu jinak než většina českých domácností. Já jsem se narodila v Bělorusku. Můj partner je z Ukrajiny. Moje rodina se do Čech vracela jako do rodné vlasti na pozvání české vlády. Můj partner si Česko vybral pro kulturu a jako lékař i pro úroveň zdravotnictví. Pořád mám ale vazby na Bělorusko, mám tam část rodiny. Pořád má i on silné vazby na Ukrajinu, má tam část rodiny.  V současné situaci oba intenzivně sledujeme zdrcující realitu války a diktátorského režimu, její dopady jsou pro nás už teď osobní.  Přijde mi ale zcela pochopitelné, že i pro ty, kteří nemají v postižených zemích příbuzné či blízké, může být tahle krizová situace spouštěčem úzkosti, strachu, deprese… Není nic lehkého ani příjemného na uvědomění, v jaké nejistotě žijeme.  Jak se tedy z toho nezbláznit? Jak nepropadnout panickým atakám, zoufalství, nespavosti? Viděla jsem spoustu dobrých r