Nadšená psychiatrička

 Znáš legendu o Mulan? Pokud ne, můžeš scrolovat níž na můj popis filmu, pokud ano, co říkáš na písničku Loyal, brave and true k nové hrané verzi? Nevím, jestli je to mou láskou k tomuhle příběhu nebo zpěvem Christiny Aguilery, ale ve mně ta písnička vyvolala spoustu otázek. První tři jsou asi jasné – jsem věrná, statečná a ryzí? Jsem tu pro své blízké, když mě potřebují? Stojím si za svými názory? Umím vystoupit z komfortní zóny? Jsem v kontaktu se svými pocity, znám se? Ne vždy se mi líbí moje odpovědi na tyhle otázky. Ale tím pádem vzniká alespoň prostor pro změnu. Vcelku nečekaně ale přišla otázka „kdo jsem bez své zbroje“, když jsem si dnes ráno oblékala lékařský plášť. Přichází s ním velká moc. Rozhoduju o životě jiných lidí v tom nejzákladnějším slova smyslu. Někdy si dokonce připadám, že jsem to jediné, co stojí mezi nimi a smrtí. A zodpovědnost v takové pozici může být zdrcující. (Proto je tak důležité pracovat jako tým ve zdravotni...

 Taky tak nesnášíš bezmoc? Když není v Tvých silách zasáhnout, pomoct… Když Ti připadne role diváka a celé představení je jen přehlídka katastrof. Když nezbývá než čekat. Říkám si, kolik lidí si prochází v tomhle období podobným scénářem. Moje mamka má Covid-19. Těžký průběh. Je v nemocnici. Přestože jsem jí nějaké léky předepsala hned na začátku, nepomohlo to. Má skoro všechny rizikové faktory pro těžký průběh. A přestože jsem lékařka, jsem psychiatr a ne infektolog. Což mě zrovna teď dost štve. Na druhou stranu bych ty obory měnila pěkně často, kdybych chtěla pokaždé pomoct nějakému členu rodiny nebo kamarádovi. Je to tak frustrující, znáš to? A je strašně snadný sklouznout do toxicky pozitivních vět, když píše, že je jí špatně. Např. když píše, že jí bolí plíce a hůř se dýchá. Ono se tak nabízí napsat: „Mysli na něco jiného, mysli pozitivně, to se určitě za chvíli spraví, nesmíš si to tolik připouštět“, obzvlášť pokud jste se sami nikdy nedusili. Já jsem si ...

Připadá Ti někdy, že vedeš marné rozhovory? Třeba s někým blízkým, komu chceš zoufale pomoct, ale vidíš, že se to míjí účinkem? Nebo v práci, snažíš se něco vysvětlit šéfovi nebo zákazníkovi, ale jako bys mluvil/a do zdi? Hodně tlustý neprůhledný gumový zdi, od které se všecko odráží…  Já si tak v práci často připadám. Vlastně už na medicíně mi bylo jasné, že marné rozhovory budou velkou součástí mé práce, protože často řešení problému, který pacienta k doktorovi přivedl, obnáší vzdání se příčiny problému. Jeden příklad za všechny – životospráva. Asi si umíš představit tu statistiku pacientů, kteří při zažívacích a dalších obtížích skutečně zhubli na návrh doktora.   Mně občas dokonce připadá, že se můj svět omezil na postavy z Malého prince. Pijana, namyšleného krále, zaneprázdněného byznysmena, pracovitého lampáře a sem tam pár snílků, ochotných vidět hroznýše, co tráví slona (pokud to nejsou psychotičtí pacienti s halucinacemi, pak se snažíme, aby ho neviděli).  N...

Viděl/a jsi film Dokonalý šéf (Burnt) s Bradleym Cooperem? Já ho miluju! Film i Bradleyho. Film protože je krásným příkladem toho, jak může vypadat život zaměřený jen na výkon a jakou drtivou zátěží může být perfekcionismus. A Bradleyho miluju protože ztvárnil takového člověka naprosto věrně a za mě vlastně skoro perfektně (jaká ironie).  Adam, hlavní hrdina, je proslulý šéfkuchař se dvěma Michelinskými hvězdami, drogovou závislostí, nastíněnou obsedantně kompulzivní poruchou a chorobnou potřebou po kontrole (jako většina úzkostných lidí). Film jsem poprvé viděla, ještě než jsem dostudovala medicínu a spousta těchto úžasných nuancí co se týče mentálních poruch mi unikla. Až když jsem se podívala teď, s nějakými zkušenostmi z psychiatrické praxe, zjistila jsem, jak úžasný je to obrázek toho, co se může skrývat za drogovou závislostí a jak může vypadat úzkostná porucha nebo i obsedantně kompulzivní porucha (OCD).  Adama poznáváme ve chvíli, kdy je už nějaký čas „čistý“ od drog, ...

  Má laskavost místo v Tvém životě? Umíš být laskavý/á k sobě? A co vůči ostatním? Je to pro Tebe přirozené, vycházet ostatním vstříc, dělat dobré skutky, být opěrným bodem, nebo Tě to stojí spoustu energie? Pokud si mám vybavit největší laskavost v poslední době, kterou mi někdo prokázal, pak bych musela říct, že se vynořila na tom nejneočekávanějším místě. Byla jsem po noční službě na záchytné stanici („záchytce“). Byla to jedna z těch služeb, kdy šlo všechno špatně, skoro jsem nespala. A jako na potvoru, místo abych po probdělé noci zamířila domů, čekaly mě ještě nějaké povinnosti na oddělení. Jedné pacientce se zase zhoršil stav, začala být více paranoidní, křičela na sestřičky, byla rozčilená, kopala do dveří. Vyšla jsem z vyšetřovny, cítila jsem se doslova jako zombie a mdlým hlasem jsem se jí ptala, co se děje. Pacientka přestala křičet, podívala se na mě, pohladila mě po tváři a řekla: Ty už toho máš taky plný zuby, co? A pak se zase obrátila n...

Máš rád/a smutek? Divná otázka, že? Ještě nedávno jsem byla přesvědčená, že smutek je jedna z nejhorších emocí!  Nenáviděla jsem ho! Nenáviděla jsem bolest, která ho doprovází. A bolest ze ztráty jsem nenáviděla nejvíc. Každý den mi můj táta chybí. Každý den to bolí, že mu nemůžu zavolat a slyšet jeho trapné poznámky, hloupé vtipy, jeho nakažlivý smích, jeho útěchu.  Vždycky si říkám, jak je to nefér! Dřív, když byla rána čerstvější, mi kamarád co přišel o otce v pubertě říkal, že smutek je přece dobrý znamení, že mi na něm záleželo, že jsme měli dobrej vztah. Nerozuměla jsem tomu. Jak může být prostě smutek dobrej? Nechápala jsem tu větu. Až po spoustě slz a bolesti a truchlení jsem byla ochotná tuhle myšlenku zvážit.  Jak plynul čas, každá vzpomínka na tátu začala být čím dál víc vzácnější a smutek se stával hořkosladkou připomínkou, jaký štěstí jsem měla. Jaký štěstí jsem měla a mám, že mi někdo říkal, že dosáhnu všeho, čeho budu chtít. Že jsem princezna, kte...

 Bojíš se někdy strašidel a monster? Schováváš v noci nohy pod peřinu „kdyby náhodou“? Nebo jsi už z toho vyrostl/a, a nemusíš si v noci po cestě na záchod všude rozsvěcovat? Já se dřív bála hodně! Tím dřív myslím ještě tak před rokem. Když jsem v kině viděla Sirotčinec slečny Peregrinové od Tima Burtona, usínala jsem s rozsvícenou lampičkou u postele. Když jsem začala koukat na Upíří deníky, v tmavých chodbách jsem čekala Damona, jak se chystá zaútočit. A pokaždé když si večer pustím svého milovaného Harryho Pottera, musím si připomínat, že Voldemort je dávno po smrti. Pak jsem začala pracovat na psychiatrii. A monstra a příšery z hororů a dalších příběhů (přeci jen není tak těžké mě vystrašit, viz Upíří deníky) se mi přestaly zdát tak děsivé, nahradily je totiž skutečné lidské pohromy, bolesti, katastrofy… Tak např. na noční službě na záchytné stanici bych byla opravdu stokrát radši, kdyby na mě v chodbě čekala nějaká ta příšera nebo ...

  Není psycho jako psycho  Víš, jaký je rozdíl mezi psychiatrem a jeho pacientem? Přece v tom, kdo má klíče. Jmenuju se Alina, jsem psychiatrička, a tohle je můj nejoblíbenější vtip.  Jestli jsi trochu zmatený/á z „psycho“ lidí, možná pomůže trocha informací o mně. Vystudovala jsem medicínu (horko těžko), což znamená, že jsem doktorka, prostě „MUDr.“  Mohla jsem být dermatoložka (promiň, mami), chirurg (jako můj partner, který je velmi praktický), pediatrička (ale vzhledem k tomu, že jednáte spíše s vyděšenými rodiči než s dítětem, se to někdy více blíží mému oboru) nebo třeba ortoped.  Ale lidská duše mi od začátku přijde tím nejlepším předmětem zkoumání! Nehledě na to, že povídání, žvanění, brebentění, a celkově jakékoli formy komunikace jsou odjakživa mým největším koníčkem. A tak po letech studií, které mě stály nemalé úsilí a zdraví, jsem se rozhodla, že přesně to budu dělat. „Propovídám“ se s pacienty až k jejich uzdravení.  Haha. Háček je v tom, že u...