Patříš mezi lidi, kteří rádi plánují nebo raději improvizuješ podle toho co přináší situace? A jak reaguješ, když se plány změní? Pokrčíš rameny a vymýšlíš co dál za pochodu nebo propadáš zoufalství, že Tvé plány nevyšly? Dnes Ti výjimečně nebudu psát o tom, jak je důležité umět přijímat fakt, že se věci nevyvíjí, jak jsme si představovali nebo plánovali. Ale o tom, co přichází poté. Lhala bych, kdybych řekla, že pokaždé když něco nevyjde, jak jsme chtěli, objeví se ještě lepší možnosti. Někdy je kupa hnoje prostě jen kupa hnoje, bez fialky na vrchu. I tehdy se s tou hromadou s… výkalů, dá něco udělat. Třeba hnout. Nebo ji obejít. Přála bych si, abych byla natolik vynalézavá a pohotová, abych to ve vypjatých situacích vždycky uměla. Když jsem si nedávno v jedné situaci uvědomila, že jsem si plánovala něco, co prostě není možné a že realita mě docela děsí, rozbrečela jsem se. Chtěla jsem relaxační víkend a místo toho jsem ztuhla už jen při představě, co vše to bude obnášet s malým d
Umíš přiznat, když něco nevíš? I v momentech, kdy bys opravdu, ale opravdu aspoň chtěl/a vypadat, že víš? Dokážeš odsunout ego na vedlejší kolej a přiznat, že Tvoje vědomosti a zkušenosti mají limity? Vyrůstala jsem v prostředí zaměřeném na výkon a dobrovolně si vybrala obor, který je stejný. Ať už studia nebo moje zaměstnání často přímo vybízí k tomu, že odborník ví, ba přímo musí vědět. A i když neví, tak vlastně ví. Přijde mi to ale jako velmi nebezpečná praxe. Když nevím informaci, domyslím si, odvodím si, vymyslím si… Obzvlášť pokud to praktikují lékaři. Není divu, že pacienti jsou často zmateni protichůdnými názory nebo v nejhorším případě plní doporučení, která jim škodí. „Odborník si ale přece nemůže dovolit nevědět,“ bývá častý argument na toto téma. Odborník je obyčejný smrtelník, člověk, který se celý život musí vzdělávat, aby odborníkem zůstal. Není možné pojmout všechny informace v jakémkoli oboru. A je dobré a užitečné, své hranice znát. Uvědomila jsem si to ve chví