Nadšená psychiatrička

 Vyhýbáš se někdy těžkým rozhovorům? Mám na mysli konfrontace, nepříjemné, bolavé rozhovory… Zkrátka konverzace, které člověk úplně nezařadí na seznam svých oblíbených momentů. Alespoň ne hned.   Nedávno jsem v práci vedla jeden pro mě hodně těžký rozhovor. Oznamovala jsem příbuzné pacienta nepříznivou novinu ohledně jeho stavu. Snažila jsem se jí poskytnout prostor pro její šok, vztek a smutek… Vím, že na to v nemocnicích není prostor a čas, a proto pokud jen trochu můžu, snažím se to blízkým svých pacientů poskytnout.   (Vím totiž, jaké to je být na „druhé straně barikády“, na straně pacienta.)   Ale bylo to překvapivě těžké, ustát v klidu a s grácií všechno, co ten rozhovor přinesl. Možná i proto se tomuhle tolik doktorů vyhýbá. Nesnášíme bezmoc. Je to náš nepřítel. V každé situaci hledáme něco, čím můžeme splnit poslání našeho povolání. V každé situaci se snažíme něco udělat… Ale teď jsem byla bezmocná.   Když se...

 Jak vnímáš lidi v uniformách? Umíš vidět člověka za uniformou nebo věříš v naprostou profesionalitu?   Nad uniformami přemýšlím vlastně od doby, co jsem začala sloužit na „záchytce.“ Spolupracujeme tam s policií, což pro mě byla nová a hodně obohacující zkušenost. Historky které si vyprávíme, situace se kterými se musíme vypořádat, lidé kterým se snažíme pomoct… Všechno si je velmi podobné.   Občas se až smějeme tomu, jak moc jsme na stejné lodi.   I my máme ale předsudky, jedna skupina vůči druhé skupině. A pak společně dvě skupiny vůči třetí… A tak pořád dokola.   I pro mě, člověka v uniformě, kterého to štve, jak se ke mně lidi někdy chovají, je občas těžké jednat bez předsudků a lidsky když uniformu vidím.   Je to přece jen snazší. Na uniformu a co představuje, můžu být naštvaná, na její pravidla, na její neosobitost a nelidskost. Nemusím převzít zodpovědnost. Nechám to uniformě,   unese všecko, někdy i všec...

Umíš poznat správný čas odejít? Po „Klesání na dno“ mi někteří psali, jak je pro ně důležitý dodatek „pro/se správnou“ osobou. Že se někdy snažíme a snažíme, ale některým lidem to bude vždycky málo, i kdybychom pro ně byli ochotni klesnout až do horoucích pekel.  Jak takovou osobu poznáš? Jak poznáš, že někomu nejsi dost? Umíš poslouchat svoji intuici? Ten často jen tichý hlásek, který ego tak rádo přebíjí…   Není vždy jednoduché si přiznat, že někdo, o koho stojíme, zas tolik nestojí o nás a už vůbec nestojí za naši energii.  Určit si hranice co je ok a co ne bylo pro mě ve vztazích obzvlášť těžké. Nejdřív jsem si musela připustit, že se nemůžu zlobit na ty, kteří podle mě zacházejí v našem vztahu příliš daleko, protože jsem žádnou hranici ani nenastavila. „Radši nic nebudu říkat, nebo se naštve a půjde pryč úplně.“ Tak málo víry jsem měla ve svoji rodinu, blízké kamarády a partnera. A je pravda, že když se staví hranice, vždycky jsou kolem toho války. Ale v důsledk...

 Znáš písničku od Fountains of Wayne Sink to the bottom (Klesnout na dno)? Není to žádná hitovka, přišla jsem na ni díky nějaké romantické komedii, kterou si už ani nepamatuju. A překvapilo mě, že při happyendu hrála vcelku neromantická slova… „Chci klesnout s Tebou na dno…“   Přesto ta písnička se mnou zůstala, přehrávala jsem si ji pořád a pořád dokola, až mi to konečně došlo.   Téměř ve všech zamilovaných písničkách se zpívá o těch líbivých pocitech, které doprovázejí lásku nebo zamilovanost. Motýli v břiše, hlava v oblacích, růžové brýle… V mojí nejoblíbenější I follow you into the dark (Budu tě následovat do tmy) od Death cab for cuttie možná trochu depresivně, ale přeci jen popisuje, že svoji lásku bude následovat i do smrti nebo čehokoli co co přijde, až spolu prožijí dobrodružný plnohodnotný život. Je to… Chce se mi říct šlechetné.   Ale v téhle písničce autor říká: Klidně s tebou klesnu ke dnu. Stáhni mě s sebou...

Snad úplně poprvé se nemůžu rozhodnout, o čem psát. Je tolik témat, o kterých v posledních dnech přemýšlím. (Ne)jistoty, předsevzetí, sebepéče, vztahy… Ale pokaždé když se snažím ke každému z nich vyjádřit nějakou myšlenku, připlete se tam téma druhé.  A tak jsem se rozhodla porušit, co jsem si předsevzala při tvoření tohohle blogu – že si z něj nebudu dělat „terapii“. A využiju dnes tenhle prostor jako „safe space“ – bezpečné místo, kam můžu napsat, co chci, aniž by to muselo mít větší hodnotu, aniž bych myslela na to, komu se to bude nebo nebude líbit, a jestli za to budu odsuzovaná.  Tak tedy mé milé bezpečné místo: Tenhle rok se pro mě nese v duchu jednoho přísloví (trochu klišé): „Když není nic jisté, je možné všechno“. Zažila jsem spoustu frustrace z nevydařených plánů, pocity bezmoci, strachu… Vím, že někteří to měli mnohem horší. Ztráta blízké osoby, zaměstnání… A je zatraceně těžké v takové situaci hledat nějaká pozitiva. Nevím, jestli já sama bych hledat nějaká chtěl...

Věříš v sílu vzpomínek? V pocity kterou jsou schopné vyvolat i po desetiletích, ve způsob jakým nás formují… Nebo je shledáváš zbytečnými? Proč se vracet k minulosti… Až na to, že se k ní vracet nemusíme, žije v nás každý den a formuje nás každou minutu.  Moje nejoblíbenější Vánoce v dětství byly… Všechny Vánoce! Ať bylo více či méně dárků, ať byly uspěchané nebo měli rodiče více času, i když někdy přišly rodinné hádky a stres… Vždycky jsme měli naše tradice, naše malé jistoty. Jistěže se trošku měnily v průběhu let, ale nikdy jsme se jich nevzdali. Tradice jsou pro nás jako tmel, je to společný zážitek, společná vzpomínka, na které se podílíme a neseme si následně s sebou všichni.  A v časech, kdy se zdá, že není dost společných chvil, zážitků a radosti, jsou právě vzpomínky naší útěchou. Dokonce i ty smutné nebo naštvané vzpomínky se můžou po letech stát zdrojem smíchu. Stalo se Ti to už?  Musíme se se ségrou pokaždé smát, když si vzpomeneme na naše první pokusy o vanil...

 Hledáš si někdy význam písniček? Kontext, ve kterém vznikly, autorovu pointu, kterou zamýšlel?   Se mnou v posledních dnech, kdy jsem měla více služeb na „záchytce“, zůstává Aida od Tří sester. Znáš ji?   Lou Fanánek podle mě zcela bravurně popsal delirium tremens a závislost na alkoholu v jediné písničce. (O alkoholismu a psychiatrii potom zpívá ještě v Pomeranči, a má pravdu, u nás „z rádia nikdy nehrajou Sestry“).   Pokud člověk pije tak dlouho, a tak intenzivně, že má v krvi skoro víc promilí než krvinek, a najednou se rozhodne, že přestane (nebo mu dojdou peníze), rozvine se u něj masivní odvykací stav, který může vyústit v delirium tremens. 50 % pacientů s deliriem tremens na něj zemře. Až tak vážný je tenhle stav.   Mezi typické projevy patří tzv. mikrozoopsie – vidiny malých zvířátek. „…Na vaně jsou bílý myši mezi nima Aida…“ Ale mohou se objevit i další zrakové halucinace – „Je tady Čingischán, Rumcajs i Ci...

  Znáš ten pocit, kdy si Tvůj blízký kolem sebe „postaví zdi“ a nepustí Tě dovnitř? Kdy si něčím prochází, ale na tu cestu Tě s sebou „nepozve“?   Moje úplně nejvíc nejoblíbenější ruská písnička je „Pozvi mě s sebou“ od Ally Pugačové (pokud jsi mladší ročník, zeptej se starších ročníků, jistě budou znát). Asi proto že v ní slyším podstatu lásky, vztahů…   „Pozvi mě s sebou, projdu zlými sny, vypravím se za tebou, žádná cesta mě neodradí, přijdu tam kde jsi teď ty, namaluješ na nebe slunce, kde roztříštěné představy zvýrazňují sílu výšek“ (můj velmi hrubý překlad refrénu).   Vždycky si u toho vybavím tátu, jak bojoval s alkoholem, a ke svému boji nás nepřizval. Nikdy nás v tomhle ohledu „nepustil k sobě“. Přitom to bylo to jediné, po čem jsem celé ty roky prahla - pozvi mě s sebou a já překonám jakékoli noční můry, jakoukoli vzdálenost, vše co se mi postaví do cesty, jen abych byla s Tebou.   Nemůžeme zničit démony ...

Znáš ten pocit, kdy víš, že bys něco neměl/a dělat, ale nemůžeš si pomoct? Moje mamka tomu říká „zahrávat si s ohněm“. Je to lákavé, na chvíli Tě oheň může zahřát, ale taky Tě to může škaredě popálit.  Proč nás „oheň“ tak láká? Ať už si namlouváme cokoli, víme, co je pro nás dobré. Ale snad jako na truc sami sobě se často pouštíme do věcí, u kterých předvídáme, že nás zraní. Zkusíme to. Co kdyby… Co kdyby to zrovna pro tentokrát prošlo a my odešli jen s tím dobrým pocitem, s tím vzrušením a dopaminem a adrenalinem. Bez bolesti, bez ztrát, bez trvalých následků. Protože jestli něco ruská ruleta umí, tak je to zaplavit nás nejslastnější vlnou adrenalinu.  Ale takovéhle výhry se v životě prakticky nekonají. A čím výš nás vzrušení a excitace vynesly, tím hloubš klesneme, až to všechno skončí. Skutečnou otázkou tedy je, jestli nám ty pády stojí za to.  Věřím, že někdy ano. Věřím, že si někdy nemůžeme pomoct, než se k ohni přiblížit, než si na ruletu vsadit, než riskovat všechn...

Měls/as někdy oblíbený kus oblečení, který bys nosil/a skoro do roztrhání? Něco, v čem sis připadal/a neporazitelný/á, krásný/á, lepší?  Já měla svoje růžové saténové šaty vyšívané stříbrnou nití, když mi bylo asi 5 let. Tehdy jsem poprvé pochopila, jakou moc má oblečení. Jakou moc má přestrojení.  Byly jako moje nejoblíbenější maska. V nich jsem byla princezna z nejkrásnějších pohádek a ne „zasraná rusačka“, jak mě občas nazval někdo z vesnice. Dnes už vím, že bylo stále ještě příliš brzo po revoluci, že bylo velmi nešťastné, že nám pro „návrat do vlasti“ vybrali vesnici, kde byly předtím ruské kasárny, a že všechna ta xenofobie, narážky a nadávky vypovídaly víc o tom, kdo je křičel než o mně. Ale tenkrát jako dítě, jsem si tam připadala jako vetřelec, nechtěný kolektivně nenáviděný vetřelec. A s takovou nálepkou se nevyrůstá úplně nejlépe.  Ale měla jsem svoje šaty. V nich jsem si stoupla ke klavíru, na který hrála moje sestra a byla ze mě nejslavnější zpěvačka na světě...

 Znáš legendu o Mulan? Pokud ne, můžeš scrolovat níž na můj popis filmu, pokud ano, co říkáš na písničku Loyal, brave and true k nové hrané verzi? Nevím, jestli je to mou láskou k tomuhle příběhu nebo zpěvem Christiny Aguilery, ale ve mně ta písnička vyvolala spoustu otázek. První tři jsou asi jasné – jsem věrná, statečná a ryzí? Jsem tu pro své blízké, když mě potřebují? Stojím si za svými názory? Umím vystoupit z komfortní zóny? Jsem v kontaktu se svými pocity, znám se? Ne vždy se mi líbí moje odpovědi na tyhle otázky. Ale tím pádem vzniká alespoň prostor pro změnu. Vcelku nečekaně ale přišla otázka „kdo jsem bez své zbroje“, když jsem si dnes ráno oblékala lékařský plášť. Přichází s ním velká moc. Rozhoduju o životě jiných lidí v tom nejzákladnějším slova smyslu. Někdy si dokonce připadám, že jsem to jediné, co stojí mezi nimi a smrtí. A zodpovědnost v takové pozici může být zdrcující. (Proto je tak důležité pracovat jako tým ve zdravotni...

 Taky tak nesnášíš bezmoc? Když není v Tvých silách zasáhnout, pomoct… Když Ti připadne role diváka a celé představení je jen přehlídka katastrof. Když nezbývá než čekat. Říkám si, kolik lidí si prochází v tomhle období podobným scénářem. Moje mamka má Covid-19. Těžký průběh. Je v nemocnici. Přestože jsem jí nějaké léky předepsala hned na začátku, nepomohlo to. Má skoro všechny rizikové faktory pro těžký průběh. A přestože jsem lékařka, jsem psychiatr a ne infektolog. Což mě zrovna teď dost štve. Na druhou stranu bych ty obory měnila pěkně často, kdybych chtěla pokaždé pomoct nějakému členu rodiny nebo kamarádovi. Je to tak frustrující, znáš to? A je strašně snadný sklouznout do toxicky pozitivních vět, když píše, že je jí špatně. Např. když píše, že jí bolí plíce a hůř se dýchá. Ono se tak nabízí napsat: „Mysli na něco jiného, mysli pozitivně, to se určitě za chvíli spraví, nesmíš si to tolik připouštět“, obzvlášť pokud jste se sami nikdy nedusili. Já jsem si ...