Nadšená psychiatrička

  Máš rád/a knížky? Řadíš se přímo mezi knihomoly nebo po knize nesáhneš, jak je rok dlouhý? Je to pro Tebe přežitek nebo věc nezbytná k žití?   Jeden kamarád mi kdysi řekl, že raději bude žít v reálném světě než zbytečně v knížce. Dodneška s tím nemůžu souhlasit. Jak totiž napsala JK Rowlignová: To že je to v naší hlavě, neznamená, že to není skutečné!   Dobrý příběh v nás vždy vyvolá nějaké emoce, ty skvělé příběhy nás dokonce umí natolik vtáhnout do děje, že prožíváme to, co naši hrdinové: strach, naději, lásku, vztek…   Naše reakce na jejich rozhodnutí mohou být stejně bouřlivá. Nebo na konec vyprávění… Obzvlášť pokud se závěrem, který autor příběhu přisoudil, nesouhlasíme!   A právě v tom tkví kouzlo knih. Inspirují nás, ovlivňují nás na úrovních, které často ani nevnímáme. Učí nás tou nejlstivější a nejefektivnější metodou – názornými ukázkami.   Když mi bylo asi 12 let, četla jsem na Západní fron...

  Nosíš své jizvy pyšně? Ty duševní i ty fyzické…Vnímáš je jako „odznak“ toho, co jsi už vše přežil/a nebo se za ně stydíš a připomínky svých ran si pečlivě hlídáš a schováváš?   V posledních dnech mi v hlavě hraje hodně písnička od Taylor Swift Willow, konkrétně verš kde zpívá: Show me the places where the others gave you scars (Ukaž mi kde ti ostatní zanechali jizvy).   Ukázat někomu své největší, nejošklivější jizvy vnímám jako těžký úkol. Ty nejohavnější jizvy vznikají nejčastěji z těch nejohavnějších ran. A pokud jsme těm ranám nedali čas, prostor a řádné ošetření, je jen logické, že se nezahojily k naší spokojenosti.   Ale myslím si, že je důležité se naučit mít rád/a i tyhle naše části. Ostatně jak zpívá Papa roach: scars remind us the past is real (jizvy nám připomínají, že minulost je skutečná). Což není vždycky příjemná připomínka, ale i minulost a těžké vzpomínky jsou důležité.   Mohou nám připomínat, čím vším jsme ...

  "Odkud přicházíš, človíčku? Kde je to tvé doma? Kam chceš odvést svého beránka?" * Zeptal se pilot Malého prince. A mě napadá to samé: Kde máš své doma a podle čeho to poznáš?   Je to místo, kde máš své nejoblíbenější věci? Je to místo, kde máš své nejoblíbenější lidi? Je to vůbec místo nebo pocit, když se cítíš, že někam patříš? Máš vůbec něco jako „doma“?   Já jsem se hodněkrát stěhovala. Moje první velké stěhování si nepamatuju, bylo mi půl roku a moje rodina právě měnila „domovinu.“ A lidé v mojí nové zemi si občas dali hodně záležet, abych si tu jako doma nepřipadala. Ale o tomhle zas až někdy jindy J   Další stěhování v průběhu let nebyla tak radikální, byla většinou o pár kilometrů, o pár přátel dál…   Nejtěžší pro mě byl přechod na vysokou školu. Ve městě kam jsem chodila na medicínu jsem i zůstala a usadila se tu. Je to víc než jen pár kilometrů od rodiny a i po těch letech si na to pořád ještě zvykám.   A nejnověj...

  Míváš jasné představy, jak mají věci v Tvém životě vypadat? Jaký by měl být Tvůj ideální partner, ideální práce, ideální rande, ideální vztahy v rodině… Nebo se snažíš představy a s nimi i očekávání spíše nemít a hodnotit situace, až když nastanou?   V poslední době jsem si hodně stěžovala, že mi chybí dobrodružství. Měla jsem totiž vcelku jasnou představu, jak má takové moje dobrodružství vypadat. Zahrnuje hlavně cestování, třeba jen na pár dní, bez cestovky, bez hotelu (většinou přes AirBnb) a bez jasného harmonogramu. Zkrátka opak mých nalajnovaných vcelku stereotypních dní.   A už zhruba rok jsem bez cestování. A zprvu se zdálo, že i bez dobrodružství. A pak jsem si vzpomněla, jak jsme se s manželem učili tancovat.   Můj manžel nerad tancuje, on vlastně přímo nesnáší tancování. Obzvlášť na plesech. Já miluju tančení! Obzvlášť na plesech. A moje představa společného času na plese a společenských akcích byla, že spolu v rytmu v...

Dnes mám na Tebe jen jednu otázku. Je to zároveň oblíbené „filozofické cvičení“ amerického psychiatra Irvina Yaloma.  Filozof se v něm ptá: Představ si, že žiješ tenhle ten samý život stokrát a stále dokola. Přesně tak jak je. Představ si celý svůj život až do tohohle bodu. Představ si, jak ho prožíváš pořád a pořád dokola… Jaké máš z toho pocity? Vyvolává to v Tobě klid, potěšení nebo naopak úzkost a zděšení?  Občas mi lidé odpoví, že by vynechali, změnili pár věcí, a pak by to vcelku ušlo… Ale v tom je ta pointa, být spokojený i s tím zlým a hnusným, co se nám stalo.  Protože koneckonců i to má podíl na tom, kdo jsme a kde jsme v životě nyní. Někdy dokonce ten největší podíl. Jde vlastně hlavně o to, jestli jsme spokojeni se životem, jaký žijeme nyní. Vše co se nám přihodilo, nás dovedlo sem. Takže jestli spokojeni jsme tam kde jsme, proč bychom měli cokoli měnit? I znovuprožití těch nejhorších momentů by nás znovu dovedlo do okamžiku štěstí a spokojenosti.  Pokud ...

  Zdají se Ti sny? Pamatuješ si je? A přikládáš jim nějaký význam? Věříš, že Ti přes ně Tvé podvědomí posílá „vzkaz“?  Já si přes sny někdy ujasňuju, co vlastně prožívám. Občas zdánlivě nedávají smysl, ale když se nad nimi zamyslím, bývám překvapená.  Umí vynést na povrch pocity, které si třeba nechci ani přiznat. Umí mi promítnout situace a emoce tak, abych je lépe zpracovala.  Věděls/vědělas, že se často ve snu můžeme vidět jako domy? Rsp. že dům může představovat naše ego.  Když jsem začala chodit na psychoterapii, měla jsem sen, že rekonstruju dům. Říkala jsem si, že pod vší tou špínou, starými koberci a nábytkem je ten dům vážně hezký. Pamatuju si, že v tom snu byl se mnou i můj manžel a moje terapeutka, pomáhali mi zbavit se listí a hlíny, které tam vítr zavál…  Existuje spousta teorií o snech, od Freuda po moderní psychologické výklady. Dokonce najdete dokument i na Netflixu! Ale nakonec podle mě záleží jen na tom, jak to vnímáme my samotní. ...

  Vnímáš zodpovědnost za svoje vlastní zdraví? Nebo ji přenecháváš na lékařích a dalších? Umíš rozlišit věci, nad kterými kontrolu máš, co se týče Tvého zdraví nebo převládá pocit, že nic z toho ovlivnit nemůžeš?   Ve světle dění posledních dní se hodně zamýšlím nad vlastním vztahem ke svému zdraví. A nad vztahem svých pacientů ke svému zdraví.   Já mám např. problémy, brát nějaké léky zcela poctivě každý den ve stejnou dobu. Jsem zapomětlivá, někdy chaotická. Obzvlášť když mi léky zaberou a začnu se cítit lépe, přestanu mít takovou potřebu je užívat. Dokud se můj stav zase nezhorší. A on se vždycky po čase zhorší (třeba moje astma).   Snažím se více si zvědomovat tuhle svoji formu laxnosti. A když se mi potom stav zhorší, snažím se také nevinit nikoho jiného kromě sebe. Ne léky, ne doktory, ne práci, ne stres. Jsem dospělá, měla bych se o sebe umět postarat. Ne vždycky se mi to holt daří.   Možná se k tomu snažím takhle přistupovat, pr...

 Pamatuješ, jak jsem se v článku o laskavosti ptala, proč je snazší být laskavý a shovívavý k našim blízkým a přátelům víc než k sobě? V posledních dnech o tom hodně přemýšlím.   Kamarádce bych nikdy neřekla, že vypadá jako tlustá kráva, nebo kamarádovi, že vypadá hrozně. Když něco zkazí někdo z mých blízkých, řeknu, že jsme přece jenom lidé, a že chyby nás posouvají. Jsem chápavá a milá, snažím se.   Když se podívám ale do zrcadla, vidím jenom nedostatky. Většinu jídel si vyčítám a zároveň (možná právě proto) nejsem schopna své návyky efektivně změnit. Když něco zkazím, přemýšlím, jestli bych všeho radši neměla nechat, a co jsem to vlastně za člověka…   Sebelásku nahrazuje perfekcionismus. Laskavost očekávání. A sebe péči zaměření na výkon.   Řeknu Ti, nic moc takhle žít. A vím, že to takhle nemám sama.   Je to jako nějaký zvrácený trend, kdy není ok se nahlas pochválit. Není ok přijmout kompliment, natož sám o ...

  Umíš si říct dost? Dost alkoholu, dost drogám, dost vzdávání se nebo dost boji, dost toxickým vztahům? Umíš poznat správnou chvíli, kdy přestat?  Nejsmutnější osudy které jsem zatím v práci potkala byly pro mě ty, které byly spjaty s alkoholem. U „tvrdých drog“ se člověk může zničit i vcelku rychle. U alkoholu to jde pomalu… Až najednou člověk skončí jako pacient na psychiatrii, neví proč, a mentálně zůstane zaseknutý v době, kdy pít teprve začínal.  Čím více pracuji s alkoholovými a všeobecně jakýmikoli demencemi, tím víc jsem začala oceňovat paměť jako psychickou funkci. Naše paměť to jsme my.  Alkohol je neurotoxický. Poškozuje celý mozek, ale některé struktury jsou náchylnější… Když pak pacient pije „první ligu,“ vlastně se ani nedivíme, že si z toho nic moc nepamatuje. A pak když skončí v chráněném prostředí, kde abstinuje, automaticky se jeho mozek vrátí do dob, které si pamatuje. A to mi přijde nejsmutnější.  Neznám nikoho, komu by se podařilo takovému ...

 Vyhýbáš se někdy těžkým rozhovorům? Mám na mysli konfrontace, nepříjemné, bolavé rozhovory… Zkrátka konverzace, které člověk úplně nezařadí na seznam svých oblíbených momentů. Alespoň ne hned.   Nedávno jsem v práci vedla jeden pro mě hodně těžký rozhovor. Oznamovala jsem příbuzné pacienta nepříznivou novinu ohledně jeho stavu. Snažila jsem se jí poskytnout prostor pro její šok, vztek a smutek… Vím, že na to v nemocnicích není prostor a čas, a proto pokud jen trochu můžu, snažím se to blízkým svých pacientů poskytnout.   (Vím totiž, jaké to je být na „druhé straně barikády“, na straně pacienta.)   Ale bylo to překvapivě těžké, ustát v klidu a s grácií všechno, co ten rozhovor přinesl. Možná i proto se tomuhle tolik doktorů vyhýbá. Nesnášíme bezmoc. Je to náš nepřítel. V každé situaci hledáme něco, čím můžeme splnit poslání našeho povolání. V každé situaci se snažíme něco udělat… Ale teď jsem byla bezmocná.   Když se...

 Jak vnímáš lidi v uniformách? Umíš vidět člověka za uniformou nebo věříš v naprostou profesionalitu?   Nad uniformami přemýšlím vlastně od doby, co jsem začala sloužit na „záchytce.“ Spolupracujeme tam s policií, což pro mě byla nová a hodně obohacující zkušenost. Historky které si vyprávíme, situace se kterými se musíme vypořádat, lidé kterým se snažíme pomoct… Všechno si je velmi podobné.   Občas se až smějeme tomu, jak moc jsme na stejné lodi.   I my máme ale předsudky, jedna skupina vůči druhé skupině. A pak společně dvě skupiny vůči třetí… A tak pořád dokola.   I pro mě, člověka v uniformě, kterého to štve, jak se ke mně lidi někdy chovají, je občas těžké jednat bez předsudků a lidsky když uniformu vidím.   Je to přece jen snazší. Na uniformu a co představuje, můžu být naštvaná, na její pravidla, na její neosobitost a nelidskost. Nemusím převzít zodpovědnost. Nechám to uniformě,   unese všecko, někdy i všec...

Umíš poznat správný čas odejít? Po „Klesání na dno“ mi někteří psali, jak je pro ně důležitý dodatek „pro/se správnou“ osobou. Že se někdy snažíme a snažíme, ale některým lidem to bude vždycky málo, i kdybychom pro ně byli ochotni klesnout až do horoucích pekel.  Jak takovou osobu poznáš? Jak poznáš, že někomu nejsi dost? Umíš poslouchat svoji intuici? Ten často jen tichý hlásek, který ego tak rádo přebíjí…   Není vždy jednoduché si přiznat, že někdo, o koho stojíme, zas tolik nestojí o nás a už vůbec nestojí za naši energii.  Určit si hranice co je ok a co ne bylo pro mě ve vztazích obzvlášť těžké. Nejdřív jsem si musela připustit, že se nemůžu zlobit na ty, kteří podle mě zacházejí v našem vztahu příliš daleko, protože jsem žádnou hranici ani nenastavila. „Radši nic nebudu říkat, nebo se naštve a půjde pryč úplně.“ Tak málo víry jsem měla ve svoji rodinu, blízké kamarády a partnera. A je pravda, že když se staví hranice, vždycky jsou kolem toho války. Ale v důsledk...