Nadšená psychiatrička

  Znáš ty písničky, které znějí vesele, jejich melodie jsou svižné, máš chuť si je broukat a podupávat nohou do rytmu, ale jejich text je přitom smutný?  Třeba Little talks od Of monsters and men. Když tuhle písničku slyším v rádiu, mám chuť si vesele vykřikovat se zpěváky do rytmu „hej“! Ale slova jsou pro mě o ztrátě, jak se člověka drží duch milované osoby…  Nebo Blinding lights od Weeknd. Zní to tak parádně „osmdesátkově“, pokaždé mě ta melodie rozhýbe, a přitom zpívá o tom, jak je na tripu, nejspíš na psychostimulanciích, a jak zničil vztah o který stál (zase – aspoň podle mě o tom tenhle text je).  Poslední týdny jsem se cítila podobně – kdybyste mě potkali, byla jsem veselá, komunikativní, odváděla jsem svou práci, a velmi pravděpodobně byste vůbec nepoznali, že svým prožíváním jsem byla právě jako tyhle smutné texty.  Vím, že nejsem sama, kdo to tak má. Kdo dokáže někdy i nevědomky velmi účinně skrývat, co se v něm děje.  Ale je to zatraceně nevýhod...

  Znáš výraz „falešné vítězství“? Říká se tak aktu ve scénáři, kdy si hlavní hrdina myslí, že vyhrál, že má vše pod kontrolou, ale přitom si jen připravuje půdu ke katastrofě. Víš, o jaké části filmu mluvím? Vybavíš si nějakou? My jako diváci většinou tušíme, že nic nebude tak růžové, jak se našim hrdinům zdá. Kéž bychom to uměli stejně snadno poznat i v reálném životě. Například já jsem vnímala svůj lékařský diplom jako vítězství. Po sedmi letech medicíny, po všem, co mě to stálo (zdraví, vztahy, čas, energii, mládí – doslova), mi přišlo zcela racionální vnímat okamžik, kdy jsem dosáhla svého cíle, jako vítězství. To bylo hodně bláhové. Nejen že to byl teprve začátek mojí cesty, ale podle mě to bylo ukázkové falešné vítězství jako z učebnice. Myslíš si, že už máš věci pod kontrolou, že „vidíš“ do systému, že víš víc než ostatní, jsi zasvěcený, jsi připravený... Ha, ha. A pak Tě chtě nechtě praxe semele. Protože jestli něco medicína umí, tak překvapit. Jako op...

  Taky někdy „kážeš vodu a piješ víno?“ Děláš věci, které nedoporučuješ ostatním a sám/sama se jich nedokážeš vzdát?  Medicína je žijícím příkladem tohoto přísloví. Na plicní ambulanci Ti lékař doporučí rozhodně přestat kouřit, a potom si jde sám „zapálit.“ Na gastroenterologické ambulanci Tě poučí o správné dietě a k obědu si dá smažené. V diabetologické ambulanci Ti řekne o všech výhodách zhubnutí obézní lékař/ka…  Říkám si, kde je hranice mezi sebedestrukcí a silnou vůlí. Protože u nás, lékařů, se nedá mluvit o tom, že bychom nevěděli, co je pro nás dobré. Známe „pravidla.“ Určité chování a návyky povedou nevyhnutelně k určitým následkům. Vídáme to deno denně. Víme, co máme dělat.  A přesto volíme špatně. Vydržíme 16hodin na sále, 32hodinové služby, agresivní pacienty, umírající pacienty, vadný systém… Ale nevydržíme bez jakéhokoli jedu, který si zvolíme.  U některých svých kolegů vím, že je to nedostatkem psychohygieny (jestli chceš přiblížit co to je a proč...

  Už Ti někdy někdo řekl, ať necháš minulost být? Že se máš soustředit na přítomnost a budoucnost a „zapomenout na minulost?“ Mně už naštěstí takhle hloupé rady nikdo nedává.  Zapomenout na minulost by podle mě bylo stejné, jako zapomenout na určité aspekty svojí osobnosti. Všechny momenty v mém životě vedly k tomu, jaká jsem.  Můžu se s minulostí vyrovnat, může mi být nepříjemná, můžu z ní být smutná, můžu ji taky nikdy nepřijmout, ale zapomenout… By znamenalo ztratit sebe.  Já chápu, co se tím člověk v dobré víře snaží říct. „Nevracej se k věcem, které neovlivníš, nad kterými už nemáš kontrolu, neřeš, co zdánlivě nemá cenu.“ Zároveň si ale vzpomenu na svoji psychoterapii. Kolikrát jsem se musela vrátit ke starým traumatům a obrečet je, ovztekat je, prožít je znova, abych se s nimi mohla smířit. Abych je mohla „odložit.“ Aby se konečně mohly zacelit rány, které ve mně některé události zanechaly.  Pokud se přes něco nemůžeme „přenést“, většinou to znamená, že js...

  Máš rád/a knížky? Řadíš se přímo mezi knihomoly nebo po knize nesáhneš, jak je rok dlouhý? Je to pro Tebe přežitek nebo věc nezbytná k žití?   Jeden kamarád mi kdysi řekl, že raději bude žít v reálném světě než zbytečně v knížce. Dodneška s tím nemůžu souhlasit. Jak totiž napsala JK Rowlignová: To že je to v naší hlavě, neznamená, že to není skutečné!   Dobrý příběh v nás vždy vyvolá nějaké emoce, ty skvělé příběhy nás dokonce umí natolik vtáhnout do děje, že prožíváme to, co naši hrdinové: strach, naději, lásku, vztek…   Naše reakce na jejich rozhodnutí mohou být stejně bouřlivá. Nebo na konec vyprávění… Obzvlášť pokud se závěrem, který autor příběhu přisoudil, nesouhlasíme!   A právě v tom tkví kouzlo knih. Inspirují nás, ovlivňují nás na úrovních, které často ani nevnímáme. Učí nás tou nejlstivější a nejefektivnější metodou – názornými ukázkami.   Když mi bylo asi 12 let, četla jsem na Západní fron...

  Nosíš své jizvy pyšně? Ty duševní i ty fyzické…Vnímáš je jako „odznak“ toho, co jsi už vše přežil/a nebo se za ně stydíš a připomínky svých ran si pečlivě hlídáš a schováváš?   V posledních dnech mi v hlavě hraje hodně písnička od Taylor Swift Willow, konkrétně verš kde zpívá: Show me the places where the others gave you scars (Ukaž mi kde ti ostatní zanechali jizvy).   Ukázat někomu své největší, nejošklivější jizvy vnímám jako těžký úkol. Ty nejohavnější jizvy vznikají nejčastěji z těch nejohavnějších ran. A pokud jsme těm ranám nedali čas, prostor a řádné ošetření, je jen logické, že se nezahojily k naší spokojenosti.   Ale myslím si, že je důležité se naučit mít rád/a i tyhle naše části. Ostatně jak zpívá Papa roach: scars remind us the past is real (jizvy nám připomínají, že minulost je skutečná). Což není vždycky příjemná připomínka, ale i minulost a těžké vzpomínky jsou důležité.   Mohou nám připomínat, čím vším jsme ...

  "Odkud přicházíš, človíčku? Kde je to tvé doma? Kam chceš odvést svého beránka?" * Zeptal se pilot Malého prince. A mě napadá to samé: Kde máš své doma a podle čeho to poznáš?   Je to místo, kde máš své nejoblíbenější věci? Je to místo, kde máš své nejoblíbenější lidi? Je to vůbec místo nebo pocit, když se cítíš, že někam patříš? Máš vůbec něco jako „doma“?   Já jsem se hodněkrát stěhovala. Moje první velké stěhování si nepamatuju, bylo mi půl roku a moje rodina právě měnila „domovinu.“ A lidé v mojí nové zemi si občas dali hodně záležet, abych si tu jako doma nepřipadala. Ale o tomhle zas až někdy jindy J   Další stěhování v průběhu let nebyla tak radikální, byla většinou o pár kilometrů, o pár přátel dál…   Nejtěžší pro mě byl přechod na vysokou školu. Ve městě kam jsem chodila na medicínu jsem i zůstala a usadila se tu. Je to víc než jen pár kilometrů od rodiny a i po těch letech si na to pořád ještě zvykám.   A nejnověj...

  Míváš jasné představy, jak mají věci v Tvém životě vypadat? Jaký by měl být Tvůj ideální partner, ideální práce, ideální rande, ideální vztahy v rodině… Nebo se snažíš představy a s nimi i očekávání spíše nemít a hodnotit situace, až když nastanou?   V poslední době jsem si hodně stěžovala, že mi chybí dobrodružství. Měla jsem totiž vcelku jasnou představu, jak má takové moje dobrodružství vypadat. Zahrnuje hlavně cestování, třeba jen na pár dní, bez cestovky, bez hotelu (většinou přes AirBnb) a bez jasného harmonogramu. Zkrátka opak mých nalajnovaných vcelku stereotypních dní.   A už zhruba rok jsem bez cestování. A zprvu se zdálo, že i bez dobrodružství. A pak jsem si vzpomněla, jak jsme se s manželem učili tancovat.   Můj manžel nerad tancuje, on vlastně přímo nesnáší tancování. Obzvlášť na plesech. Já miluju tančení! Obzvlášť na plesech. A moje představa společného času na plese a společenských akcích byla, že spolu v rytmu v...

Dnes mám na Tebe jen jednu otázku. Je to zároveň oblíbené „filozofické cvičení“ amerického psychiatra Irvina Yaloma.  Filozof se v něm ptá: Představ si, že žiješ tenhle ten samý život stokrát a stále dokola. Přesně tak jak je. Představ si celý svůj život až do tohohle bodu. Představ si, jak ho prožíváš pořád a pořád dokola… Jaké máš z toho pocity? Vyvolává to v Tobě klid, potěšení nebo naopak úzkost a zděšení?  Občas mi lidé odpoví, že by vynechali, změnili pár věcí, a pak by to vcelku ušlo… Ale v tom je ta pointa, být spokojený i s tím zlým a hnusným, co se nám stalo.  Protože koneckonců i to má podíl na tom, kdo jsme a kde jsme v životě nyní. Někdy dokonce ten největší podíl. Jde vlastně hlavně o to, jestli jsme spokojeni se životem, jaký žijeme nyní. Vše co se nám přihodilo, nás dovedlo sem. Takže jestli spokojeni jsme tam kde jsme, proč bychom měli cokoli měnit? I znovuprožití těch nejhorších momentů by nás znovu dovedlo do okamžiku štěstí a spokojenosti.  Pokud ...

  Zdají se Ti sny? Pamatuješ si je? A přikládáš jim nějaký význam? Věříš, že Ti přes ně Tvé podvědomí posílá „vzkaz“?  Já si přes sny někdy ujasňuju, co vlastně prožívám. Občas zdánlivě nedávají smysl, ale když se nad nimi zamyslím, bývám překvapená.  Umí vynést na povrch pocity, které si třeba nechci ani přiznat. Umí mi promítnout situace a emoce tak, abych je lépe zpracovala.  Věděls/vědělas, že se často ve snu můžeme vidět jako domy? Rsp. že dům může představovat naše ego.  Když jsem začala chodit na psychoterapii, měla jsem sen, že rekonstruju dům. Říkala jsem si, že pod vší tou špínou, starými koberci a nábytkem je ten dům vážně hezký. Pamatuju si, že v tom snu byl se mnou i můj manžel a moje terapeutka, pomáhali mi zbavit se listí a hlíny, které tam vítr zavál…  Existuje spousta teorií o snech, od Freuda po moderní psychologické výklady. Dokonce najdete dokument i na Netflixu! Ale nakonec podle mě záleží jen na tom, jak to vnímáme my samotní. ...

  Vnímáš zodpovědnost za svoje vlastní zdraví? Nebo ji přenecháváš na lékařích a dalších? Umíš rozlišit věci, nad kterými kontrolu máš, co se týče Tvého zdraví nebo převládá pocit, že nic z toho ovlivnit nemůžeš?   Ve světle dění posledních dní se hodně zamýšlím nad vlastním vztahem ke svému zdraví. A nad vztahem svých pacientů ke svému zdraví.   Já mám např. problémy, brát nějaké léky zcela poctivě každý den ve stejnou dobu. Jsem zapomětlivá, někdy chaotická. Obzvlášť když mi léky zaberou a začnu se cítit lépe, přestanu mít takovou potřebu je užívat. Dokud se můj stav zase nezhorší. A on se vždycky po čase zhorší (třeba moje astma).   Snažím se více si zvědomovat tuhle svoji formu laxnosti. A když se mi potom stav zhorší, snažím se také nevinit nikoho jiného kromě sebe. Ne léky, ne doktory, ne práci, ne stres. Jsem dospělá, měla bych se o sebe umět postarat. Ne vždycky se mi to holt daří.   Možná se k tomu snažím takhle přistupovat, pr...

 Pamatuješ, jak jsem se v článku o laskavosti ptala, proč je snazší být laskavý a shovívavý k našim blízkým a přátelům víc než k sobě? V posledních dnech o tom hodně přemýšlím.   Kamarádce bych nikdy neřekla, že vypadá jako tlustá kráva, nebo kamarádovi, že vypadá hrozně. Když něco zkazí někdo z mých blízkých, řeknu, že jsme přece jenom lidé, a že chyby nás posouvají. Jsem chápavá a milá, snažím se.   Když se podívám ale do zrcadla, vidím jenom nedostatky. Většinu jídel si vyčítám a zároveň (možná právě proto) nejsem schopna své návyky efektivně změnit. Když něco zkazím, přemýšlím, jestli bych všeho radši neměla nechat, a co jsem to vlastně za člověka…   Sebelásku nahrazuje perfekcionismus. Laskavost očekávání. A sebe péči zaměření na výkon.   Řeknu Ti, nic moc takhle žít. A vím, že to takhle nemám sama.   Je to jako nějaký zvrácený trend, kdy není ok se nahlas pochválit. Není ok přijmout kompliment, natož sám o ...