Nadšená psychiatrička

  Slyšels/slyšelas už někdy tohle pořekadlo: Co se kazilo dlouho, musí se napravovat dlouho. Co se zkazilo rychle, musí se napravit rychle. Je to taková mantra v medicíně. A myslím, že jen máloco je tak moc poplatné jak medicíně, tak životu.  Co se týče lidského těla, zvykne si téměř na všechno (chce se mi dnes s černým humorem dodat, že si zvykne i na smrt). Největším fíglem je postupná adaptace. Někdy nám lékařům pacienti „zavaří“ mozek tím, jak mohli přežít v daném stavu. S tak nízkým hebmoglobinem, s takovými hodnotami iontů, s takovým nálezem na orgánech…  Tělo si prostě časem zvyklo na nový normál.  Naopak když se něco „zkazí“ náhle, je potřeba jednat rychle. Tělo sice zareaguje, ale má velmi omezené možnosti okamžité nápravy. Mám na mysli různá zranění (traumata), krvácení… Zkrátka akutní a emergentní stavy. Tehdy musíme zasáhnout co nejrychleji, co nejúderněji, jinak by skutečně hrozilo, že si dotyčný bude muset zvykat na tu smrt…  A čím dál víc pozoruju...

  Zažils/zažilas někdy „utíkání do nemoci?“ Kdy jsi byl/a pod takovým stresem, až z toho Tvoje tělo onemocnělo? Ať už to byla banální infekce nebo série migrén či chronických bolestí… Poznals/poznalas, co se Ti Tvoje tělo snaží říct?   Tenhle proces má svoje biologické opodstatnění. Stresové hormony, především kortizol- hormon dlouhodobého stresu, mj. oslabuje naši imunitu. Co už nemá ale tak jednoduché vysvětlení, jsou naše individuální reakce.  Říká se, že angínu nebo zánět hltanu máme, když jsme už unaveni z mluvení. Zánět průdušek nebo plic, když se něčím „dusíme.“ Zánět spojivek či problémy s viděním, když něco odmítáme vidět. Problémy s párovými orgány když máme sami problém v páru…  Občas se mi zdají vysvětlení psychosomatické medicíny, která se tímhle zabývá, trochu… Přestřelená. Ale pak mě rozbolí v kříži... Záda mě bolí pokaždé, když si naložím příliš velkou pracovní zátěž. Když celý den v práci „držím“, abych všechno zvládla a moje záda tak nějak drží...

  Dáváš někdy nevyžádané rady? Když se Tě nikdo na Tvůj názor neptá nebo Tě neprosí o radu, ale Ty máš stejně potřebu ostatním… Poradit, pomoct? A umíš sám/sama takové rady přijímat?  Jedna z předních českých dětských psycholožek Mgr. Pekařová na svých přednáškách často zdůrazňuje, že rodiče by měli svým dětem (těm větším a dospělým) udělovat rady pouze na vyžádání. Zní to jako dobrá rada.  Ale z mého povědomí u drtivé většiny rodičů zcela nesplnitelná.  S radami, ať chtěnými nebo nechtěnými, je ta potíž, že zní vždycky tak dobře, jednoduše, až poeticky…  Začni žít nový život… Změň přístup… Zhubni… Rozejděte se… Uvědom si to… Musíš být… Nesmíš říkat… Musíš dělat…  Instantní návod na štěstí. „Žijte podle tohoto kréda a vše se vám bude dařit.“ Jenže „recept“ na život si každý musíme napsat sami. Protože naše prožívání je nepřenositelné. Naše tužby a strachy a lítosti a radosti… Nejdou vždy jednoduše popsat slovy. Takže ani neexistuje pro dva lidi stejný návod...

  Znáš ten pocit, kdy si myslíš, že nic už nikdy nebude dobrý? Že vše zůstane rozbité… Že Ty zůstaneš rozbitý/á, bez naděje na spravení?  Byly doby, kdy jsem si myslela, že já navždycky zůstanu chodící úzkostí. Roztřesenou, napjatou, vystrašenou…  Nevěřila jsem nikomu, kdo říkal opak. „Bude to dobrý“ mi dodneška přijde jako prázdná fráze. A další toxicky pozitivní věty, i když myšlené dobře, mi jen prohlubovaly pocit, že je se mnou něco špatně.  A tak jsem se točila ve spirále úzkosti. Pro mě se východiskem stala terapie. Do dneška si pamatuju svoji „zakázku.“ Chtěla jsem, aby mě už nic nerozhodilo. Chtěla jsem nemít strach, úzkost, bolest… Chtěla jsem mír.  Ten přišel paradoxně ve chvíli, kdy jsem všechny tyhle pocity přijala. Tvářila jsem se kysele, když mi terapeutka říkala, že smutek nám může občas něco dát (kromě deprese) … Že úzkost je mnohem jednodušší emoce, než se zdá, stačí tu svou poznat… A že nic necítit možná není úplně ten nejlepší způsob žití… A m...

  Přemýšlel/a jsi někdy nad svým „alternativním životem?“ Jakým směrem by se Tvůj život mohl vydat, kdybys učinil/a jiné rozhodnutí v minulosti…   Vím, že je na tohle téma víc než dost filmů, které se snaží tuhle otázku vyřešit. A je mi líto, že tímhle způsobem nemůžu vidět i svůj život.   Nejen do minulosti, ale hlavně do budoucnosti. Můžu si pouze domýšlet, jaké následky budou mít moje rozhodnutí.   Jako úzkostný člověk je pro mě automatické „žít více v budoucnosti.“ Jakmile zvažuju určitý životní krok, v hlavě se mi začnou odehrávat všechny možné scénáře. Dobré i špatné. Někdy mě natolik pohltí, že žiju víc ve své hlavě, než tím co se doopravdy děje.   Někdy prožívám svoje alternativní životní linky víc než ty, které žiju doopravdy. A občas mi to s rozhodnutím i pomůže. Moje hlava vytvoří podle mě vcelku věrohodný scénář toho, jak by to s největší pravděpodobností dopadlo a já se s klidným svědomím můžu rozhodnout. ...

  Máš rád/a svoje narozeniny? Máš to tak od dětství? Máš nějakou tradici s rodinou nebo raději slavíš s přáteli? Nebo nejraději neslavíš vůbec?  Já svoje narozeniny miluju, a to zásluhou svojí prostřední sestry. Vždycky mi je uměla udělat něčím speciální… Ať to bylo překvapení ve formě zážitku, dárek ve který jsem ani nedoufala nebo velkolepá výzdoba.  Moje mamka se vždycky vyřádí na dortu. Vymyslí mi ztřeštěný design – jako malá jsem dostala nádhernou dortovou princeznu, obrovskou knížku, na medicíně mozek… A dárky od ní mají vždycky určitý emoční přesah.  A potom přišel taťka s obrovskou kyticí. Bez kytice to nejsou narozeniny ani svátek! Kytice musí být! Ať mi bylo pět let nebo patnáct… Vždycky mě to nesmírně potěšilo a dodneška těší.  Nenechte se mýlit. Ve spoustě věcí je naše rodina… Mírně řečeno problematická a disharmonická. Máme své kostlivce a společná traumata. Ale jestli něco umíme, tak oslavy.  Obzvlášť ty narozeninové. Protože jestli nás právě ...

  Znáš ty písničky, které znějí vesele, jejich melodie jsou svižné, máš chuť si je broukat a podupávat nohou do rytmu, ale jejich text je přitom smutný?  Třeba Little talks od Of monsters and men. Když tuhle písničku slyším v rádiu, mám chuť si vesele vykřikovat se zpěváky do rytmu „hej“! Ale slova jsou pro mě o ztrátě, jak se člověka drží duch milované osoby…  Nebo Blinding lights od Weeknd. Zní to tak parádně „osmdesátkově“, pokaždé mě ta melodie rozhýbe, a přitom zpívá o tom, jak je na tripu, nejspíš na psychostimulanciích, a jak zničil vztah o který stál (zase – aspoň podle mě o tom tenhle text je).  Poslední týdny jsem se cítila podobně – kdybyste mě potkali, byla jsem veselá, komunikativní, odváděla jsem svou práci, a velmi pravděpodobně byste vůbec nepoznali, že svým prožíváním jsem byla právě jako tyhle smutné texty.  Vím, že nejsem sama, kdo to tak má. Kdo dokáže někdy i nevědomky velmi účinně skrývat, co se v něm děje.  Ale je to zatraceně nevýhod...

  Znáš výraz „falešné vítězství“? Říká se tak aktu ve scénáři, kdy si hlavní hrdina myslí, že vyhrál, že má vše pod kontrolou, ale přitom si jen připravuje půdu ke katastrofě. Víš, o jaké části filmu mluvím? Vybavíš si nějakou? My jako diváci většinou tušíme, že nic nebude tak růžové, jak se našim hrdinům zdá. Kéž bychom to uměli stejně snadno poznat i v reálném životě. Například já jsem vnímala svůj lékařský diplom jako vítězství. Po sedmi letech medicíny, po všem, co mě to stálo (zdraví, vztahy, čas, energii, mládí – doslova), mi přišlo zcela racionální vnímat okamžik, kdy jsem dosáhla svého cíle, jako vítězství. To bylo hodně bláhové. Nejen že to byl teprve začátek mojí cesty, ale podle mě to bylo ukázkové falešné vítězství jako z učebnice. Myslíš si, že už máš věci pod kontrolou, že „vidíš“ do systému, že víš víc než ostatní, jsi zasvěcený, jsi připravený... Ha, ha. A pak Tě chtě nechtě praxe semele. Protože jestli něco medicína umí, tak překvapit. Jako op...

  Taky někdy „kážeš vodu a piješ víno?“ Děláš věci, které nedoporučuješ ostatním a sám/sama se jich nedokážeš vzdát?  Medicína je žijícím příkladem tohoto přísloví. Na plicní ambulanci Ti lékař doporučí rozhodně přestat kouřit, a potom si jde sám „zapálit.“ Na gastroenterologické ambulanci Tě poučí o správné dietě a k obědu si dá smažené. V diabetologické ambulanci Ti řekne o všech výhodách zhubnutí obézní lékař/ka…  Říkám si, kde je hranice mezi sebedestrukcí a silnou vůlí. Protože u nás, lékařů, se nedá mluvit o tom, že bychom nevěděli, co je pro nás dobré. Známe „pravidla.“ Určité chování a návyky povedou nevyhnutelně k určitým následkům. Vídáme to deno denně. Víme, co máme dělat.  A přesto volíme špatně. Vydržíme 16hodin na sále, 32hodinové služby, agresivní pacienty, umírající pacienty, vadný systém… Ale nevydržíme bez jakéhokoli jedu, který si zvolíme.  U některých svých kolegů vím, že je to nedostatkem psychohygieny (jestli chceš přiblížit co to je a proč...

  Už Ti někdy někdo řekl, ať necháš minulost být? Že se máš soustředit na přítomnost a budoucnost a „zapomenout na minulost?“ Mně už naštěstí takhle hloupé rady nikdo nedává.  Zapomenout na minulost by podle mě bylo stejné, jako zapomenout na určité aspekty svojí osobnosti. Všechny momenty v mém životě vedly k tomu, jaká jsem.  Můžu se s minulostí vyrovnat, může mi být nepříjemná, můžu z ní být smutná, můžu ji taky nikdy nepřijmout, ale zapomenout… By znamenalo ztratit sebe.  Já chápu, co se tím člověk v dobré víře snaží říct. „Nevracej se k věcem, které neovlivníš, nad kterými už nemáš kontrolu, neřeš, co zdánlivě nemá cenu.“ Zároveň si ale vzpomenu na svoji psychoterapii. Kolikrát jsem se musela vrátit ke starým traumatům a obrečet je, ovztekat je, prožít je znova, abych se s nimi mohla smířit. Abych je mohla „odložit.“ Aby se konečně mohly zacelit rány, které ve mně některé události zanechaly.  Pokud se přes něco nemůžeme „přenést“, většinou to znamená, že js...

  Máš rád/a knížky? Řadíš se přímo mezi knihomoly nebo po knize nesáhneš, jak je rok dlouhý? Je to pro Tebe přežitek nebo věc nezbytná k žití?   Jeden kamarád mi kdysi řekl, že raději bude žít v reálném světě než zbytečně v knížce. Dodneška s tím nemůžu souhlasit. Jak totiž napsala JK Rowlignová: To že je to v naší hlavě, neznamená, že to není skutečné!   Dobrý příběh v nás vždy vyvolá nějaké emoce, ty skvělé příběhy nás dokonce umí natolik vtáhnout do děje, že prožíváme to, co naši hrdinové: strach, naději, lásku, vztek…   Naše reakce na jejich rozhodnutí mohou být stejně bouřlivá. Nebo na konec vyprávění… Obzvlášť pokud se závěrem, který autor příběhu přisoudil, nesouhlasíme!   A právě v tom tkví kouzlo knih. Inspirují nás, ovlivňují nás na úrovních, které často ani nevnímáme. Učí nás tou nejlstivější a nejefektivnější metodou – názornými ukázkami.   Když mi bylo asi 12 let, četla jsem na Západní fron...

  Nosíš své jizvy pyšně? Ty duševní i ty fyzické…Vnímáš je jako „odznak“ toho, co jsi už vše přežil/a nebo se za ně stydíš a připomínky svých ran si pečlivě hlídáš a schováváš?   V posledních dnech mi v hlavě hraje hodně písnička od Taylor Swift Willow, konkrétně verš kde zpívá: Show me the places where the others gave you scars (Ukaž mi kde ti ostatní zanechali jizvy).   Ukázat někomu své největší, nejošklivější jizvy vnímám jako těžký úkol. Ty nejohavnější jizvy vznikají nejčastěji z těch nejohavnějších ran. A pokud jsme těm ranám nedali čas, prostor a řádné ošetření, je jen logické, že se nezahojily k naší spokojenosti.   Ale myslím si, že je důležité se naučit mít rád/a i tyhle naše části. Ostatně jak zpívá Papa roach: scars remind us the past is real (jizvy nám připomínají, že minulost je skutečná). Což není vždycky příjemná připomínka, ale i minulost a těžké vzpomínky jsou důležité.   Mohou nám připomínat, čím vším jsme ...