Nadšená psychiatrička

  Víš, jak se říká, že svým problémům neutečeme, že si je nosíme v sobě? Tedy že nezáleží na tom, kam a jak daleko odjedeme, že tytéž pocity pojedou s námi?  Možná je to pravda, ale musím dodat, že existují místa, kde se problémy zkrátka řeší lépe podle mě. A jsou lidé, v jejichž společnosti se některé věci prožívají… Snáz.  Vcelku často mluvím o studiích, které prokazují, že nám pobyt v přírodě výrazně snižuje hladinu stresových hormonů v krvi. Když si vezmeme takový celodenní výlet někam do lesa, hor… Vliv prostředí, pohybu a celkově vesměs příjemné činnosti, vychází mi, že tohle je rozhodně to příjemnější rozpoložení, ve kterém chci řešit důležité otázky.  Když zůstáváme totiž v napětí, stresu, roste také naše dráždivost, nervozita, větší sklon k impulzivním rozhodnutím… A myslím, že všichni víme, proč impulzivní rozhodnutí nebývají úplně ta nejmoudřejší… Jenže „hodit se do zenu“ není úplně jednoduché. Jsme ve stresu z něčeho, co nás čeká, a zároveň nejsme schopni...

  Znáš ten stav, kdy kvůli jednomu pocitu zapomeneš na všechno ostatní? Na ostatní pocity, na ostatní lidi, na ostatní aspekty svého života?  Velmi dobře to umí zamilovanost. Pohltit nás, zaslepit nás, vynést nás na obláček nad všechen déšť a nepohodu.  Utlačit všechny ostatní pocity i zdravý úsudek má ale také ve zvyku strach, úzkost, pochybnosti, smutek, lítost… A když k tomu dojde, jediný další pocit, který se rád do party přidá, je beznaděj.  Jakš takš jsem se už naučila, jak velmi důležité je dát průchod všemu co prožívám. Pozitivním pocitům, aniž bych se bála, jakou cenu za štěstí zaplatím. Negativním prožitkům, i když přináší bolest (které se už ani tolik nebráním).  Myslela jsem si, že tohle je ta nejtěžší část. Připustit si, co cítím a přijmout to. Prožít to. Žít to. I přes to, že se mi to teď vůbec nehodí, i přes to, že mi to zkazí plány, i přes to, že mě v tom nikdo nepodpoří… Autentický život je pro mě jediný, který stojí za to žít.  Jenže když ...

Víš, co znamená, když se v medicíně řekne „slyšet zebry“?  Některé diagnózy (příčiny obtíží, nemoci) jsou častější a jiné velmi vzácné. Tak např. když nás bolí hlava, je nejlepší postupovat od nejběžnějších věcí – pila jsem dnes dostatek vody? Spím dost? Nedělala jsem nějaké prudké pohyby a nezablokovala jsem si krční páteř? … A až někde na konci seznamu budou autoimunitní, degenerativní onemocnění a rakovina.  Medik ale nemá zkušenosti z praxe. Je zavalený všemi možnými znalostmi o všech možných pochodech v našem těle a nějaké „jednoduché“ diagnózy nejsou tolik zajímavé. Naopak ty vzácnější a složitější onemocnění… Ty umí zaujmout a navíc je dobré je umět ke zkouškám.  A tak se rodí v medicíně střet s realitou. Pokud medik nenarazí na dobré učitele ve formě dobrých klinických lékařů, zůstane u „zkouškových“ znalostí a bude opomíjet ty základní.  Tedy abych se dostala konečně k té pointě, že jo. Když v našich zeměpisných podmínkách uslyšíme dusot kopyt, je více než p...

  Co Ti pomáhá dělat velká rozhodnutí? Důvěřuješ své intuici/vnitřnímu hlasu? Děláš si racionální analýzy? Nebo probíráš různé možné scénáře se svými blízkými? Co Ti doopravdy pomáhá najít odvahu vystoupit z komfortní zóny a změnit svůj život?  Nedávno jsem někde četla, že úzkostní lidé nemohou vždy důvěřovat své intuici, protože se velmi snadno splete s úzkostí. Nevím, jak to mají ostatní, ale u mě je to pravda. Někdy vnímám svůj vnitřní hlas tak jasně, vím přesně jak se cítím a co mám dělat dál. A jindy pochybuju o každé větě, kterou řeknu, každé myšlence, kterou si pomyslím. Teď zrovna by se mi moje intuice dost hodila. Teď zrovna si připadám na křižovatce a vím, kudy se chci vydat, ale… Bojím se. Pochybuju. Váhám. Hledám znamení, že si volím dobře. Hledám jistotu.  Jenže pocit jistoty nám mohou přinášet pouze věci, které už známe. A zůstávat jen ve "známých vodách" po celý život… Může být trochu nudné, stereotypní, chce se mi říct až nic nepřinášející... A pokud se ch...

  Slyšels/slyšelas už někdy tohle pořekadlo: Co se kazilo dlouho, musí se napravovat dlouho. Co se zkazilo rychle, musí se napravit rychle. Je to taková mantra v medicíně. A myslím, že jen máloco je tak moc poplatné jak medicíně, tak životu.  Co se týče lidského těla, zvykne si téměř na všechno (chce se mi dnes s černým humorem dodat, že si zvykne i na smrt). Největším fíglem je postupná adaptace. Někdy nám lékařům pacienti „zavaří“ mozek tím, jak mohli přežít v daném stavu. S tak nízkým hebmoglobinem, s takovými hodnotami iontů, s takovým nálezem na orgánech…  Tělo si prostě časem zvyklo na nový normál.  Naopak když se něco „zkazí“ náhle, je potřeba jednat rychle. Tělo sice zareaguje, ale má velmi omezené možnosti okamžité nápravy. Mám na mysli různá zranění (traumata), krvácení… Zkrátka akutní a emergentní stavy. Tehdy musíme zasáhnout co nejrychleji, co nejúderněji, jinak by skutečně hrozilo, že si dotyčný bude muset zvykat na tu smrt…  A čím dál víc pozoruju...

  Zažils/zažilas někdy „utíkání do nemoci?“ Kdy jsi byl/a pod takovým stresem, až z toho Tvoje tělo onemocnělo? Ať už to byla banální infekce nebo série migrén či chronických bolestí… Poznals/poznalas, co se Ti Tvoje tělo snaží říct?   Tenhle proces má svoje biologické opodstatnění. Stresové hormony, především kortizol- hormon dlouhodobého stresu, mj. oslabuje naši imunitu. Co už nemá ale tak jednoduché vysvětlení, jsou naše individuální reakce.  Říká se, že angínu nebo zánět hltanu máme, když jsme už unaveni z mluvení. Zánět průdušek nebo plic, když se něčím „dusíme.“ Zánět spojivek či problémy s viděním, když něco odmítáme vidět. Problémy s párovými orgány když máme sami problém v páru…  Občas se mi zdají vysvětlení psychosomatické medicíny, která se tímhle zabývá, trochu… Přestřelená. Ale pak mě rozbolí v kříži... Záda mě bolí pokaždé, když si naložím příliš velkou pracovní zátěž. Když celý den v práci „držím“, abych všechno zvládla a moje záda tak nějak drží...

  Dáváš někdy nevyžádané rady? Když se Tě nikdo na Tvůj názor neptá nebo Tě neprosí o radu, ale Ty máš stejně potřebu ostatním… Poradit, pomoct? A umíš sám/sama takové rady přijímat?  Jedna z předních českých dětských psycholožek Mgr. Pekařová na svých přednáškách často zdůrazňuje, že rodiče by měli svým dětem (těm větším a dospělým) udělovat rady pouze na vyžádání. Zní to jako dobrá rada.  Ale z mého povědomí u drtivé většiny rodičů zcela nesplnitelná.  S radami, ať chtěnými nebo nechtěnými, je ta potíž, že zní vždycky tak dobře, jednoduše, až poeticky…  Začni žít nový život… Změň přístup… Zhubni… Rozejděte se… Uvědom si to… Musíš být… Nesmíš říkat… Musíš dělat…  Instantní návod na štěstí. „Žijte podle tohoto kréda a vše se vám bude dařit.“ Jenže „recept“ na život si každý musíme napsat sami. Protože naše prožívání je nepřenositelné. Naše tužby a strachy a lítosti a radosti… Nejdou vždy jednoduše popsat slovy. Takže ani neexistuje pro dva lidi stejný návod...

  Znáš ten pocit, kdy si myslíš, že nic už nikdy nebude dobrý? Že vše zůstane rozbité… Že Ty zůstaneš rozbitý/á, bez naděje na spravení?  Byly doby, kdy jsem si myslela, že já navždycky zůstanu chodící úzkostí. Roztřesenou, napjatou, vystrašenou…  Nevěřila jsem nikomu, kdo říkal opak. „Bude to dobrý“ mi dodneška přijde jako prázdná fráze. A další toxicky pozitivní věty, i když myšlené dobře, mi jen prohlubovaly pocit, že je se mnou něco špatně.  A tak jsem se točila ve spirále úzkosti. Pro mě se východiskem stala terapie. Do dneška si pamatuju svoji „zakázku.“ Chtěla jsem, aby mě už nic nerozhodilo. Chtěla jsem nemít strach, úzkost, bolest… Chtěla jsem mír.  Ten přišel paradoxně ve chvíli, kdy jsem všechny tyhle pocity přijala. Tvářila jsem se kysele, když mi terapeutka říkala, že smutek nám může občas něco dát (kromě deprese) … Že úzkost je mnohem jednodušší emoce, než se zdá, stačí tu svou poznat… A že nic necítit možná není úplně ten nejlepší způsob žití… A m...

  Přemýšlel/a jsi někdy nad svým „alternativním životem?“ Jakým směrem by se Tvůj život mohl vydat, kdybys učinil/a jiné rozhodnutí v minulosti…   Vím, že je na tohle téma víc než dost filmů, které se snaží tuhle otázku vyřešit. A je mi líto, že tímhle způsobem nemůžu vidět i svůj život.   Nejen do minulosti, ale hlavně do budoucnosti. Můžu si pouze domýšlet, jaké následky budou mít moje rozhodnutí.   Jako úzkostný člověk je pro mě automatické „žít více v budoucnosti.“ Jakmile zvažuju určitý životní krok, v hlavě se mi začnou odehrávat všechny možné scénáře. Dobré i špatné. Někdy mě natolik pohltí, že žiju víc ve své hlavě, než tím co se doopravdy děje.   Někdy prožívám svoje alternativní životní linky víc než ty, které žiju doopravdy. A občas mi to s rozhodnutím i pomůže. Moje hlava vytvoří podle mě vcelku věrohodný scénář toho, jak by to s největší pravděpodobností dopadlo a já se s klidným svědomím můžu rozhodnout. ...

  Máš rád/a svoje narozeniny? Máš to tak od dětství? Máš nějakou tradici s rodinou nebo raději slavíš s přáteli? Nebo nejraději neslavíš vůbec?  Já svoje narozeniny miluju, a to zásluhou svojí prostřední sestry. Vždycky mi je uměla udělat něčím speciální… Ať to bylo překvapení ve formě zážitku, dárek ve který jsem ani nedoufala nebo velkolepá výzdoba.  Moje mamka se vždycky vyřádí na dortu. Vymyslí mi ztřeštěný design – jako malá jsem dostala nádhernou dortovou princeznu, obrovskou knížku, na medicíně mozek… A dárky od ní mají vždycky určitý emoční přesah.  A potom přišel taťka s obrovskou kyticí. Bez kytice to nejsou narozeniny ani svátek! Kytice musí být! Ať mi bylo pět let nebo patnáct… Vždycky mě to nesmírně potěšilo a dodneška těší.  Nenechte se mýlit. Ve spoustě věcí je naše rodina… Mírně řečeno problematická a disharmonická. Máme své kostlivce a společná traumata. Ale jestli něco umíme, tak oslavy.  Obzvlášť ty narozeninové. Protože jestli nás právě ...

  Znáš ty písničky, které znějí vesele, jejich melodie jsou svižné, máš chuť si je broukat a podupávat nohou do rytmu, ale jejich text je přitom smutný?  Třeba Little talks od Of monsters and men. Když tuhle písničku slyším v rádiu, mám chuť si vesele vykřikovat se zpěváky do rytmu „hej“! Ale slova jsou pro mě o ztrátě, jak se člověka drží duch milované osoby…  Nebo Blinding lights od Weeknd. Zní to tak parádně „osmdesátkově“, pokaždé mě ta melodie rozhýbe, a přitom zpívá o tom, jak je na tripu, nejspíš na psychostimulanciích, a jak zničil vztah o který stál (zase – aspoň podle mě o tom tenhle text je).  Poslední týdny jsem se cítila podobně – kdybyste mě potkali, byla jsem veselá, komunikativní, odváděla jsem svou práci, a velmi pravděpodobně byste vůbec nepoznali, že svým prožíváním jsem byla právě jako tyhle smutné texty.  Vím, že nejsem sama, kdo to tak má. Kdo dokáže někdy i nevědomky velmi účinně skrývat, co se v něm děje.  Ale je to zatraceně nevýhod...

  Znáš výraz „falešné vítězství“? Říká se tak aktu ve scénáři, kdy si hlavní hrdina myslí, že vyhrál, že má vše pod kontrolou, ale přitom si jen připravuje půdu ke katastrofě. Víš, o jaké části filmu mluvím? Vybavíš si nějakou? My jako diváci většinou tušíme, že nic nebude tak růžové, jak se našim hrdinům zdá. Kéž bychom to uměli stejně snadno poznat i v reálném životě. Například já jsem vnímala svůj lékařský diplom jako vítězství. Po sedmi letech medicíny, po všem, co mě to stálo (zdraví, vztahy, čas, energii, mládí – doslova), mi přišlo zcela racionální vnímat okamžik, kdy jsem dosáhla svého cíle, jako vítězství. To bylo hodně bláhové. Nejen že to byl teprve začátek mojí cesty, ale podle mě to bylo ukázkové falešné vítězství jako z učebnice. Myslíš si, že už máš věci pod kontrolou, že „vidíš“ do systému, že víš víc než ostatní, jsi zasvěcený, jsi připravený... Ha, ha. A pak Tě chtě nechtě praxe semele. Protože jestli něco medicína umí, tak překvapit. Jako op...