Nadšená psychiatrička

  Má se léčit pacient nebo jeho nemoci? Tahle otázka se mi už nezdá tak přímočará a snadná jako kdysi…  Jako lékařka jsem trénovaná „spravit“ vše, co biologicky (medicínsky) na svém pacientovi spravit můžu. Zásadní ale je, zda bych měla... Zkusím Ti to přiblížit. Přichází za námi do ordinace člověk s určitými obtížemi. Kromě toho co ho trápí, ale objevíme další nemoci, případně hlubší příčiny problému. A abychom toho člověka vyléčili zcela, což jako lékaři samozřejmě chceme, musel by např. brát dlouhodobě léky, podstoupit operaci, změnit životosprávu… Což daný člověk často nechce (a na že bych se mu vždycky divila).  Přichází (podle něj) s banálním problém. A my mu nabízíme obří změnu, zásah do kvality života. A přestože pacienti často rozumí, proč tato řešení navrhujeme, volí raději rychlá méně trvalá spravení. Nebo částečná spravení. Protože nevidí důvod něco spravovat víc.  Naopak možná my lékaři těch důvodů vidíme příliš mnoho. Ale tak jsme trénovaní. Předpovídat...

  „Sometimes you win, sometimes you learn“ (Někdy vyhraješ, někdy se poučíš, John C. Maxwell). Souhlasíš s touhle větou? Nebo bereš prohry pouze negativně? Mně se tahle věta líbí čím dál tím víc! V naší společnosti zaměřené na výkon je vítězství jediný uznávaný způsob bytí. Být nejlepší, nejrychlejší, nejbohatší, nejkrásnější, nejhubenější, nejsvalnatější… Nebo se tomu aspoň konstantně přibližovat.  A je jedno kolik psychologů a koučů a dalších bude inspirativně mluvit o tom, proč neúspěchy potřebujeme, a jak nás mohou posouvat dopředu dokonce více než výhry.  Pro některé z nás neexistuje jiná cesta než ta pod tlakem se zrakem upřeným k cíli, jakkoli vzdálenému či nedosažitelnému, ať to stojí co to stojí.  Také jsem byla vychovávaná k cílevědomosti, ostrým loktům a k tomu chtít víc. Ale zjistila jsem, že cena je pro mě příliš vysoká. Bere mi to maximum energie a dává minimum radosti. Je to cesta neustálé frustrace, protože být stále nejlepší ve všem (ruku na srdce) z...

Jaké role zastáváš ve svém životě? Jsi dcera/syn, partner/partnerka, matka/otec… A jakou roli Ti přisuzuje Tvoje povolání?  Mezi moje nejvýraznější role patří být dcerou, sestrou, tetou, partnerkou a doktorkou. Přepínat mezi nimi a prostě Alinou není snadné.  Největší potíž s rolemi je totiž podle mě ta, že se v nich snadno ztratíme. Většinou se snažíme, v nich být co nejlepší… Být co nejlepší sestra, co nejlepší partnerka… Což znamená brát ohledy na ty, ke kterým se vztahujeme.  Přizpůsobujeme své chování tak, aby se líbilo našim rodičům, partnerům… Abychom se zavděčili dětem. Abychom podpořili sourozence. Abychom se předvedli před šéfy… Až při tom všem snažení můžeme snadno zapomenout, že existujeme i mimo naše role. Že prostě jen existujeme. My jako jedinci. A že je dobré dbát taky na to, co chceme my sami.  Když ztratíme sebe, svoje autenticitu, svoji jedinečnost, zůstaneme „poskládání“ jen z našich rolí. Jen z představ a potřeb a tužeb ostatních. Jak jim můžeme ...

Jakou máš představu o operačním sále? Vychází jen ze seriálů a filmů? Je to místo, kam by ses chtěl/a podívat jako nezúčastněná osoba nebo Ti nahání hrůzu?  Pro mě jako medičku to bylo spíš místo utrpení. Sestřička instrumentářka mi většinou vynadala za znesterilnění celého sálu už jen tím, že jsem vešla a do operačního pole (tedy na samotnou operaci) jsem stejně neviděla, protože jsem mrňavá. Existují sice schůdky, ale i tak jsem byla limitovaná svojí výdrží stát maximálně 30 minut, než se stanu sama kolabujícím pacientem. Jako pro doktorku psychiatričku na stáži je to ale o něco jinačí písnička. Obzvlášť když člověk narazí na ochotné chirurgy a anesteziology, operační místnost se může stát docela kouzelným místem.  Místem adrenalinu, černého humoru, rituálů, medicíny v nejčistším slova smyslu.  Zatímco „před plentou“ * se vnitřní orgány mění k nepoznání a anatomové pláčou, „za plentou“ se hlídá, aby se pacient nevzbudil během operace a zároveň byl schopný se vůbec někdy...

  Zažils/zažilas někdy ty chvíle, kdy bys chtěl/a „zmrazit“ čas? Zastavit svět a zůstat tak jak jsi napořád?  Nedávno mi tahle myšlenka zase bleskla hlavou. Že bych byla víc než spokojená, kdybych mohla zůstat v daném momentu… No když ne navždy, tak aspoň co nejdéle. Byla to chvíle klidu, sounáležitosti, lásky, života… Nechtěla jsem, aby pominula.  Proč bych taky měla chtít? V mojí perfektní bublině byl svět zrovna nádherný místo k žití. Bez úkolů, které je třeba vyřídit, bez povinností, které je třeba plnit, bez problémů a strastí, které vždycky někde vyplavou… Proč se chtít pohnout z místa, které je útulné a pohodlné?  A najednou mi to docvaklo: V mém životě už pár takových momentů bylo. A přestože byly pro mě velmi silné (ať už v rodinném kruhu, romanticky nebo intelektuálně), vždycky přišel další moment, pro který vlastně stálo za to žít dál. Kdybych bývala zastavila čas už v minulosti, nikdy bych se nedostala k dalšímu a dalšímu takovému prožitku. Který je sice ...

  Víš, jak se říká, že svým problémům neutečeme, že si je nosíme v sobě? Tedy že nezáleží na tom, kam a jak daleko odjedeme, že tytéž pocity pojedou s námi?  Možná je to pravda, ale musím dodat, že existují místa, kde se problémy zkrátka řeší lépe podle mě. A jsou lidé, v jejichž společnosti se některé věci prožívají… Snáz.  Vcelku často mluvím o studiích, které prokazují, že nám pobyt v přírodě výrazně snižuje hladinu stresových hormonů v krvi. Když si vezmeme takový celodenní výlet někam do lesa, hor… Vliv prostředí, pohybu a celkově vesměs příjemné činnosti, vychází mi, že tohle je rozhodně to příjemnější rozpoložení, ve kterém chci řešit důležité otázky.  Když zůstáváme totiž v napětí, stresu, roste také naše dráždivost, nervozita, větší sklon k impulzivním rozhodnutím… A myslím, že všichni víme, proč impulzivní rozhodnutí nebývají úplně ta nejmoudřejší… Jenže „hodit se do zenu“ není úplně jednoduché. Jsme ve stresu z něčeho, co nás čeká, a zároveň nejsme schopni...

  Znáš ten stav, kdy kvůli jednomu pocitu zapomeneš na všechno ostatní? Na ostatní pocity, na ostatní lidi, na ostatní aspekty svého života?  Velmi dobře to umí zamilovanost. Pohltit nás, zaslepit nás, vynést nás na obláček nad všechen déšť a nepohodu.  Utlačit všechny ostatní pocity i zdravý úsudek má ale také ve zvyku strach, úzkost, pochybnosti, smutek, lítost… A když k tomu dojde, jediný další pocit, který se rád do party přidá, je beznaděj.  Jakš takš jsem se už naučila, jak velmi důležité je dát průchod všemu co prožívám. Pozitivním pocitům, aniž bych se bála, jakou cenu za štěstí zaplatím. Negativním prožitkům, i když přináší bolest (které se už ani tolik nebráním).  Myslela jsem si, že tohle je ta nejtěžší část. Připustit si, co cítím a přijmout to. Prožít to. Žít to. I přes to, že se mi to teď vůbec nehodí, i přes to, že mi to zkazí plány, i přes to, že mě v tom nikdo nepodpoří… Autentický život je pro mě jediný, který stojí za to žít.  Jenže když ...

Víš, co znamená, když se v medicíně řekne „slyšet zebry“?  Některé diagnózy (příčiny obtíží, nemoci) jsou častější a jiné velmi vzácné. Tak např. když nás bolí hlava, je nejlepší postupovat od nejběžnějších věcí – pila jsem dnes dostatek vody? Spím dost? Nedělala jsem nějaké prudké pohyby a nezablokovala jsem si krční páteř? … A až někde na konci seznamu budou autoimunitní, degenerativní onemocnění a rakovina.  Medik ale nemá zkušenosti z praxe. Je zavalený všemi možnými znalostmi o všech možných pochodech v našem těle a nějaké „jednoduché“ diagnózy nejsou tolik zajímavé. Naopak ty vzácnější a složitější onemocnění… Ty umí zaujmout a navíc je dobré je umět ke zkouškám.  A tak se rodí v medicíně střet s realitou. Pokud medik nenarazí na dobré učitele ve formě dobrých klinických lékařů, zůstane u „zkouškových“ znalostí a bude opomíjet ty základní.  Tedy abych se dostala konečně k té pointě, že jo. Když v našich zeměpisných podmínkách uslyšíme dusot kopyt, je více než p...

  Co Ti pomáhá dělat velká rozhodnutí? Důvěřuješ své intuici/vnitřnímu hlasu? Děláš si racionální analýzy? Nebo probíráš různé možné scénáře se svými blízkými? Co Ti doopravdy pomáhá najít odvahu vystoupit z komfortní zóny a změnit svůj život?  Nedávno jsem někde četla, že úzkostní lidé nemohou vždy důvěřovat své intuici, protože se velmi snadno splete s úzkostí. Nevím, jak to mají ostatní, ale u mě je to pravda. Někdy vnímám svůj vnitřní hlas tak jasně, vím přesně jak se cítím a co mám dělat dál. A jindy pochybuju o každé větě, kterou řeknu, každé myšlence, kterou si pomyslím. Teď zrovna by se mi moje intuice dost hodila. Teď zrovna si připadám na křižovatce a vím, kudy se chci vydat, ale… Bojím se. Pochybuju. Váhám. Hledám znamení, že si volím dobře. Hledám jistotu.  Jenže pocit jistoty nám mohou přinášet pouze věci, které už známe. A zůstávat jen ve "známých vodách" po celý život… Může být trochu nudné, stereotypní, chce se mi říct až nic nepřinášející... A pokud se ch...

  Slyšels/slyšelas už někdy tohle pořekadlo: Co se kazilo dlouho, musí se napravovat dlouho. Co se zkazilo rychle, musí se napravit rychle. Je to taková mantra v medicíně. A myslím, že jen máloco je tak moc poplatné jak medicíně, tak životu.  Co se týče lidského těla, zvykne si téměř na všechno (chce se mi dnes s černým humorem dodat, že si zvykne i na smrt). Největším fíglem je postupná adaptace. Někdy nám lékařům pacienti „zavaří“ mozek tím, jak mohli přežít v daném stavu. S tak nízkým hebmoglobinem, s takovými hodnotami iontů, s takovým nálezem na orgánech…  Tělo si prostě časem zvyklo na nový normál.  Naopak když se něco „zkazí“ náhle, je potřeba jednat rychle. Tělo sice zareaguje, ale má velmi omezené možnosti okamžité nápravy. Mám na mysli různá zranění (traumata), krvácení… Zkrátka akutní a emergentní stavy. Tehdy musíme zasáhnout co nejrychleji, co nejúderněji, jinak by skutečně hrozilo, že si dotyčný bude muset zvykat na tu smrt…  A čím dál víc pozoruju...

  Zažils/zažilas někdy „utíkání do nemoci?“ Kdy jsi byl/a pod takovým stresem, až z toho Tvoje tělo onemocnělo? Ať už to byla banální infekce nebo série migrén či chronických bolestí… Poznals/poznalas, co se Ti Tvoje tělo snaží říct?   Tenhle proces má svoje biologické opodstatnění. Stresové hormony, především kortizol- hormon dlouhodobého stresu, mj. oslabuje naši imunitu. Co už nemá ale tak jednoduché vysvětlení, jsou naše individuální reakce.  Říká se, že angínu nebo zánět hltanu máme, když jsme už unaveni z mluvení. Zánět průdušek nebo plic, když se něčím „dusíme.“ Zánět spojivek či problémy s viděním, když něco odmítáme vidět. Problémy s párovými orgány když máme sami problém v páru…  Občas se mi zdají vysvětlení psychosomatické medicíny, která se tímhle zabývá, trochu… Přestřelená. Ale pak mě rozbolí v kříži... Záda mě bolí pokaždé, když si naložím příliš velkou pracovní zátěž. Když celý den v práci „držím“, abych všechno zvládla a moje záda tak nějak drží...

  Dáváš někdy nevyžádané rady? Když se Tě nikdo na Tvůj názor neptá nebo Tě neprosí o radu, ale Ty máš stejně potřebu ostatním… Poradit, pomoct? A umíš sám/sama takové rady přijímat?  Jedna z předních českých dětských psycholožek Mgr. Pekařová na svých přednáškách často zdůrazňuje, že rodiče by měli svým dětem (těm větším a dospělým) udělovat rady pouze na vyžádání. Zní to jako dobrá rada.  Ale z mého povědomí u drtivé většiny rodičů zcela nesplnitelná.  S radami, ať chtěnými nebo nechtěnými, je ta potíž, že zní vždycky tak dobře, jednoduše, až poeticky…  Začni žít nový život… Změň přístup… Zhubni… Rozejděte se… Uvědom si to… Musíš být… Nesmíš říkat… Musíš dělat…  Instantní návod na štěstí. „Žijte podle tohoto kréda a vše se vám bude dařit.“ Jenže „recept“ na život si každý musíme napsat sami. Protože naše prožívání je nepřenositelné. Naše tužby a strachy a lítosti a radosti… Nejdou vždy jednoduše popsat slovy. Takže ani neexistuje pro dva lidi stejný návod...