Nadšená psychiatrička

Věříš, že je Tvůj osud spjatý s osudem Tvé rodiny? Dozvěděl/a ses někdy něco o sobě skrze vyprávění o Tvé rodině? Ať už je biologická nebo volbou, vnímáš někdy, jak moc se ovlivňujete navzájem?  Říká se, že rodina je dynamický systém. A stačí, aby jeden článek systému něco vykonal či změnil a ostatní na to zareagují. A někdy tyhle činy následně ústí v to, že musí některé rodiny vyhledat právě systemickou psychoterapii.  Myslím, že je bezpečné říct, že si všichni neseme nějaké ty rány a jizvy z dětství. Křivdy, ústrky, nespravedlnosti… Ale změnil se Ti někdy na ně pohled v dospělosti?  Když se tak koukám zpátky, narozdíl od svých pubertálních let si říkám, že mamka s tátou to zvládli nad očekávání dobře. Věci které jsem jim dlouho nemohla odpustit, vidím najednou taky trochu z jejich perspektivy, z té dospělácké, nudné, zodpovědné, unavené perspektivy.  A zároveň vím, že některé věci se nedají odpustit právě proto, že je vidíme už i z pohledu dospělého.  Taky hod...

Věděl/a jsi, že existuje druh bolesti, který je „normální“? Říká se jí růstová bolest. Mohou ji zažít např. menší děti, když rostou. Nebo těhotné ženy, když se zvětšuje děloha.  Je to naprosto přirozená bolest. Což samo o sobě mi zní strašně divně.  Bolest je totiž v drtivé většině případů varovným signálem, kontrolkou našeho organismu, že něco není v pořádku. Není zrovna moudré ji ignorovat. A rozhodně nikdy není příjemná. A přesto existuje jeden druh, který nám naopak říká, že vše probíhá v našem těle, jak má. I když to pořád bolí, je to v pořádku.  Přijde mi to jako paradox. Tak často se chceme tvářit, že naše bolest zad, hlavy, břicha… Nic neznamená. Že je to normální a varovná znamení ignorujeme tak dlouho, dokud nás to nedožene (a někdy značně osudově).  Předstíráme, že je bolest běžnou součástí života ve snaze jí nevěnovat pozornost. Zavřeme oči a snažíme si namluvit, že co prožíváme, určitě nevyžaduje žádnou intervenci.  Jako bychom tušili, že až oči ote...

Pamatuješ, jak jsem psala o pochybnostech, nejistotách a nových obzorech? Dneska jsem připravená mluvit konkrétně.  Tedy myslím, že jsem připravená napsat, o čem to bylo.  Rozváděla jsem se. Po dlouholetém vztahu, po uzavření manželství, po všem čím jsme si s bývalým partnerem prošli. Jsme se rozešli.  A ani vědomí, že je to správný krok, nijak nepomáhal s nekonečnými pocity smutku a lítosti.  Bilancování přinášelo nejistoty a pochybnosti, vzpomínání bolest, kroky vpřed lítost. Doteď jsem si myslela, že poznám správná rozhodnutí. A ta „správnost“ mi tak pomůže překonat vše ostatní. Vždyť cítím, že se vydávám správným směrem! Tak proč se cítím na h… na nic, říkala jsem si.  A odpovídám si tím, že konce jsou prostě smutné. Vždycky. Alespoň pro mě. Protože ať už na mě za rohem čeká jakékoli dobrodružství, něco končí. Něco co mi tolik dalo.  Můj bývalý vztah mi dal laskavost, větší víru v sama sebe, oporu, podporu, spoustu lásky do života. Něco mi i vzal… Ale t...

  Pamatuješ si znělku ze seriálu Chirurgové (Grey’s anatomy)? Zpívá se tam: „Nobody knows where they might end up, nobody knows.“ Volně přeloženo: Nikdo neví, kde jednou může skončit, nikdo neví.  Jak příhodná hláška pro zdravotnictví.  Nedávno jsem totiž oblékla nemocniční košili a vyzkoušela si nemocniční prostředí z trochu jiné perspektivy, než jsem zvyklá.   A najednou jsem si uvědomila více než kdy jindy, proč zdravotníci mají tu tendenci chovat se obzvlášť hezky k druhým zdravotníkům. Nezáleží na tom, jestli se jedná o doktory, sestřičky nebo sanitáře.  Každý z ošetřujícího personálu si uvědomuje, že v jednu chvíli může kapačku dávat a v další chvíli ji stejně tak dobře může potřebovat sám.  Pak nezáleží na tom, že víme, co se s námi děje, že to umíme pojmenovat nebo že dokonce víme, jaký postup zvolit a co nás čeká. Najednou to už nemáme ve svých rukou a měníme se v pacienty. My kteří jsme doteď rozhodovali o životech jiných, si doslova vyzkouší...

  Umíš být vděčná/ý za to co máš a co prožíváš? Zvládneš na každé situaci vidět i klady? Nebo stejně jako já někdy jen horko těžko „hledáš duhu“?  Vlastně trochu závidím lidem, kteří za každých okolností hledí na „světlou stránku“ věci. Ať už přijdou o práci, partnera nebo se jim boří zdraví… Vždy k tomu dodají něco pozitivního, nějakou lekci kterou se díky tomu naučili, štěstí v neštěstí které jim to přineslo… Jako by nehledě na to, co se děje, zkrátka jen „důvěřovali procesu.“ Že jsou na správné cestě, se správnými lidmi, ze správných důvodů a vše co se jim děje, k tomu prostě patří.  Někdy takové lidi nemůžu vystát. Občas je totiž podle mě potřeba přijmout fakt, že je všechno zrovna na… nic a přes mraky slunce a duhu nebude vidět. Aspoň ne nějakou chvíli.  Nechápej mě špatně, snažím se vidět pozitiva a neutápět se ve svých smutných náladách, když jde všechno do kytek. Ale pořád hledat hvězdy a slunce a duhu může být… Náročné. Vyčerpávající.  A tak se dostávám...

  Má se léčit pacient nebo jeho nemoci? Tahle otázka se mi už nezdá tak přímočará a snadná jako kdysi…  Jako lékařka jsem trénovaná „spravit“ vše, co biologicky (medicínsky) na svém pacientovi spravit můžu. Zásadní ale je, zda bych měla... Zkusím Ti to přiblížit. Přichází za námi do ordinace člověk s určitými obtížemi. Kromě toho co ho trápí, ale objevíme další nemoci, případně hlubší příčiny problému. A abychom toho člověka vyléčili zcela, což jako lékaři samozřejmě chceme, musel by např. brát dlouhodobě léky, podstoupit operaci, změnit životosprávu… Což daný člověk často nechce (a na že bych se mu vždycky divila).  Přichází (podle něj) s banálním problém. A my mu nabízíme obří změnu, zásah do kvality života. A přestože pacienti často rozumí, proč tato řešení navrhujeme, volí raději rychlá méně trvalá spravení. Nebo částečná spravení. Protože nevidí důvod něco spravovat víc.  Naopak možná my lékaři těch důvodů vidíme příliš mnoho. Ale tak jsme trénovaní. Předpovídat...

  „Sometimes you win, sometimes you learn“ (Někdy vyhraješ, někdy se poučíš, John C. Maxwell). Souhlasíš s touhle větou? Nebo bereš prohry pouze negativně? Mně se tahle věta líbí čím dál tím víc! V naší společnosti zaměřené na výkon je vítězství jediný uznávaný způsob bytí. Být nejlepší, nejrychlejší, nejbohatší, nejkrásnější, nejhubenější, nejsvalnatější… Nebo se tomu aspoň konstantně přibližovat.  A je jedno kolik psychologů a koučů a dalších bude inspirativně mluvit o tom, proč neúspěchy potřebujeme, a jak nás mohou posouvat dopředu dokonce více než výhry.  Pro některé z nás neexistuje jiná cesta než ta pod tlakem se zrakem upřeným k cíli, jakkoli vzdálenému či nedosažitelnému, ať to stojí co to stojí.  Také jsem byla vychovávaná k cílevědomosti, ostrým loktům a k tomu chtít víc. Ale zjistila jsem, že cena je pro mě příliš vysoká. Bere mi to maximum energie a dává minimum radosti. Je to cesta neustálé frustrace, protože být stále nejlepší ve všem (ruku na srdce) z...

Jaké role zastáváš ve svém životě? Jsi dcera/syn, partner/partnerka, matka/otec… A jakou roli Ti přisuzuje Tvoje povolání?  Mezi moje nejvýraznější role patří být dcerou, sestrou, tetou, partnerkou a doktorkou. Přepínat mezi nimi a prostě Alinou není snadné.  Největší potíž s rolemi je totiž podle mě ta, že se v nich snadno ztratíme. Většinou se snažíme, v nich být co nejlepší… Být co nejlepší sestra, co nejlepší partnerka… Což znamená brát ohledy na ty, ke kterým se vztahujeme.  Přizpůsobujeme své chování tak, aby se líbilo našim rodičům, partnerům… Abychom se zavděčili dětem. Abychom podpořili sourozence. Abychom se předvedli před šéfy… Až při tom všem snažení můžeme snadno zapomenout, že existujeme i mimo naše role. Že prostě jen existujeme. My jako jedinci. A že je dobré dbát taky na to, co chceme my sami.  Když ztratíme sebe, svoje autenticitu, svoji jedinečnost, zůstaneme „poskládání“ jen z našich rolí. Jen z představ a potřeb a tužeb ostatních. Jak jim můžeme ...

Jakou máš představu o operačním sále? Vychází jen ze seriálů a filmů? Je to místo, kam by ses chtěl/a podívat jako nezúčastněná osoba nebo Ti nahání hrůzu?  Pro mě jako medičku to bylo spíš místo utrpení. Sestřička instrumentářka mi většinou vynadala za znesterilnění celého sálu už jen tím, že jsem vešla a do operačního pole (tedy na samotnou operaci) jsem stejně neviděla, protože jsem mrňavá. Existují sice schůdky, ale i tak jsem byla limitovaná svojí výdrží stát maximálně 30 minut, než se stanu sama kolabujícím pacientem. Jako pro doktorku psychiatričku na stáži je to ale o něco jinačí písnička. Obzvlášť když člověk narazí na ochotné chirurgy a anesteziology, operační místnost se může stát docela kouzelným místem.  Místem adrenalinu, černého humoru, rituálů, medicíny v nejčistším slova smyslu.  Zatímco „před plentou“ * se vnitřní orgány mění k nepoznání a anatomové pláčou, „za plentou“ se hlídá, aby se pacient nevzbudil během operace a zároveň byl schopný se vůbec někdy...

  Zažils/zažilas někdy ty chvíle, kdy bys chtěl/a „zmrazit“ čas? Zastavit svět a zůstat tak jak jsi napořád?  Nedávno mi tahle myšlenka zase bleskla hlavou. Že bych byla víc než spokojená, kdybych mohla zůstat v daném momentu… No když ne navždy, tak aspoň co nejdéle. Byla to chvíle klidu, sounáležitosti, lásky, života… Nechtěla jsem, aby pominula.  Proč bych taky měla chtít? V mojí perfektní bublině byl svět zrovna nádherný místo k žití. Bez úkolů, které je třeba vyřídit, bez povinností, které je třeba plnit, bez problémů a strastí, které vždycky někde vyplavou… Proč se chtít pohnout z místa, které je útulné a pohodlné?  A najednou mi to docvaklo: V mém životě už pár takových momentů bylo. A přestože byly pro mě velmi silné (ať už v rodinném kruhu, romanticky nebo intelektuálně), vždycky přišel další moment, pro který vlastně stálo za to žít dál. Kdybych bývala zastavila čas už v minulosti, nikdy bych se nedostala k dalšímu a dalšímu takovému prožitku. Který je sice ...

  Víš, jak se říká, že svým problémům neutečeme, že si je nosíme v sobě? Tedy že nezáleží na tom, kam a jak daleko odjedeme, že tytéž pocity pojedou s námi?  Možná je to pravda, ale musím dodat, že existují místa, kde se problémy zkrátka řeší lépe podle mě. A jsou lidé, v jejichž společnosti se některé věci prožívají… Snáz.  Vcelku často mluvím o studiích, které prokazují, že nám pobyt v přírodě výrazně snižuje hladinu stresových hormonů v krvi. Když si vezmeme takový celodenní výlet někam do lesa, hor… Vliv prostředí, pohybu a celkově vesměs příjemné činnosti, vychází mi, že tohle je rozhodně to příjemnější rozpoložení, ve kterém chci řešit důležité otázky.  Když zůstáváme totiž v napětí, stresu, roste také naše dráždivost, nervozita, větší sklon k impulzivním rozhodnutím… A myslím, že všichni víme, proč impulzivní rozhodnutí nebývají úplně ta nejmoudřejší… Jenže „hodit se do zenu“ není úplně jednoduché. Jsme ve stresu z něčeho, co nás čeká, a zároveň nejsme schopni...

  Znáš ten stav, kdy kvůli jednomu pocitu zapomeneš na všechno ostatní? Na ostatní pocity, na ostatní lidi, na ostatní aspekty svého života?  Velmi dobře to umí zamilovanost. Pohltit nás, zaslepit nás, vynést nás na obláček nad všechen déšť a nepohodu.  Utlačit všechny ostatní pocity i zdravý úsudek má ale také ve zvyku strach, úzkost, pochybnosti, smutek, lítost… A když k tomu dojde, jediný další pocit, který se rád do party přidá, je beznaděj.  Jakš takš jsem se už naučila, jak velmi důležité je dát průchod všemu co prožívám. Pozitivním pocitům, aniž bych se bála, jakou cenu za štěstí zaplatím. Negativním prožitkům, i když přináší bolest (které se už ani tolik nebráním).  Myslela jsem si, že tohle je ta nejtěžší část. Připustit si, co cítím a přijmout to. Prožít to. Žít to. I přes to, že se mi to teď vůbec nehodí, i přes to, že mi to zkazí plány, i přes to, že mě v tom nikdo nepodpoří… Autentický život je pro mě jediný, který stojí za to žít.  Jenže když ...