Nadšená psychiatrička

Snad úplně poprvé se nemůžu rozhodnout, o čem psát. Je tolik témat, o kterých v posledních dnech přemýšlím. (Ne)jistoty, předsevzetí, sebepéče, vztahy… Ale pokaždé když se snažím ke každému z nich vyjádřit nějakou myšlenku, připlete se tam téma druhé.  A tak jsem se rozhodla porušit, co jsem si předsevzala při tvoření tohohle blogu – že si z něj nebudu dělat „terapii“. A využiju dnes tenhle prostor jako „safe space“ – bezpečné místo, kam můžu napsat, co chci, aniž by to muselo mít větší hodnotu, aniž bych myslela na to, komu se to bude nebo nebude líbit, a jestli za to budu odsuzovaná.  Tak tedy mé milé bezpečné místo: Tenhle rok se pro mě nese v duchu jednoho přísloví (trochu klišé): „Když není nic jisté, je možné všechno“. Zažila jsem spoustu frustrace z nevydařených plánů, pocity bezmoci, strachu… Vím, že někteří to měli mnohem horší. Ztráta blízké osoby, zaměstnání… A je zatraceně těžké v takové situaci hledat nějaká pozitiva. Nevím, jestli já sama bych hledat nějaká chtěla.  Ale t

Věříš v sílu vzpomínek? V pocity kterou jsou schopné vyvolat i po desetiletích, ve způsob jakým nás formují… Nebo je shledáváš zbytečnými? Proč se vracet k minulosti… Až na to, že se k ní vracet nemusíme, žije v nás každý den a formuje nás každou minutu.  Moje nejoblíbenější Vánoce v dětství byly… Všechny Vánoce! Ať bylo více či méně dárků, ať byly uspěchané nebo měli rodiče více času, i když někdy přišly rodinné hádky a stres… Vždycky jsme měli naše tradice, naše malé jistoty. Jistěže se trošku měnily v průběhu let, ale nikdy jsme se jich nevzdali. Tradice jsou pro nás jako tmel, je to společný zážitek, společná vzpomínka, na které se podílíme a neseme si následně s sebou všichni.  A v časech, kdy se zdá, že není dost společných chvil, zážitků a radosti, jsou právě vzpomínky naší útěchou. Dokonce i ty smutné nebo naštvané vzpomínky se můžou po letech stát zdrojem smíchu. Stalo se Ti to už?  Musíme se se ségrou pokaždé smát, když si vzpomeneme na naše první pokusy o vanilkové rohlíčky…

 Hledáš si někdy význam písniček? Kontext, ve kterém vznikly, autorovu pointu, kterou zamýšlel?   Se mnou v posledních dnech, kdy jsem měla více služeb na „záchytce“, zůstává Aida od Tří sester. Znáš ji?   Lou Fanánek podle mě zcela bravurně popsal delirium tremens a závislost na alkoholu v jediné písničce. (O alkoholismu a psychiatrii potom zpívá ještě v Pomeranči, a má pravdu, u nás „z rádia nikdy nehrajou Sestry“).   Pokud člověk pije tak dlouho, a tak intenzivně, že má v krvi skoro víc promilí než krvinek, a najednou se rozhodne, že přestane (nebo mu dojdou peníze), rozvine se u něj masivní odvykací stav, který může vyústit v delirium tremens. 50 % pacientů s deliriem tremens na něj zemře. Až tak vážný je tenhle stav.   Mezi typické projevy patří tzv. mikrozoopsie – vidiny malých zvířátek. „…Na vaně jsou bílý myši mezi nima Aida…“ Ale mohou se objevit i další zrakové halucinace – „Je tady Čingischán, Rumcajs i Cipísek…Možná Kaligula přijde s Mesalinou...“   Mohl

  Znáš ten pocit, kdy si Tvůj blízký kolem sebe „postaví zdi“ a nepustí Tě dovnitř? Kdy si něčím prochází, ale na tu cestu Tě s sebou „nepozve“?   Moje úplně nejvíc nejoblíbenější ruská písnička je „Pozvi mě s sebou“ od Ally Pugačové (pokud jsi mladší ročník, zeptej se starších ročníků, jistě budou znát). Asi proto že v ní slyším podstatu lásky, vztahů…   „Pozvi mě s sebou, projdu zlými sny, vypravím se za tebou, žádná cesta mě neodradí, přijdu tam kde jsi teď ty, namaluješ na nebe slunce, kde roztříštěné představy zvýrazňují sílu výšek“ (můj velmi hrubý překlad refrénu).   Vždycky si u toho vybavím tátu, jak bojoval s alkoholem, a ke svému boji nás nepřizval. Nikdy nás v tomhle ohledu „nepustil k sobě“. Přitom to bylo to jediné, po čem jsem celé ty roky prahla - pozvi mě s sebou a já překonám jakékoli noční můry, jakoukoli vzdálenost, vše co se mi postaví do cesty, jen abych byla s Tebou.   Nemůžeme zničit démony našich milovaných, nemůžeme je zachránit ani před nimi samými, a

Znáš ten pocit, kdy víš, že bys něco neměl/a dělat, ale nemůžeš si pomoct? Moje mamka tomu říká „zahrávat si s ohněm“. Je to lákavé, na chvíli Tě oheň může zahřát, ale taky Tě to může škaredě popálit.  Proč nás „oheň“ tak láká? Ať už si namlouváme cokoli, víme, co je pro nás dobré. Ale snad jako na truc sami sobě se často pouštíme do věcí, u kterých předvídáme, že nás zraní. Zkusíme to. Co kdyby… Co kdyby to zrovna pro tentokrát prošlo a my odešli jen s tím dobrým pocitem, s tím vzrušením a dopaminem a adrenalinem. Bez bolesti, bez ztrát, bez trvalých následků. Protože jestli něco ruská ruleta umí, tak je to zaplavit nás nejslastnější vlnou adrenalinu.  Ale takovéhle výhry se v životě prakticky nekonají. A čím výš nás vzrušení a excitace vynesly, tím hloubš klesneme, až to všechno skončí. Skutečnou otázkou tedy je, jestli nám ty pády stojí za to.  Věřím, že někdy ano. Věřím, že si někdy nemůžeme pomoct, než se k ohni přiblížit, než si na ruletu vsadit, než riskovat všechno co máme, aby

Měls/as někdy oblíbený kus oblečení, který bys nosil/a skoro do roztrhání? Něco, v čem sis připadal/a neporazitelný/á, krásný/á, lepší?  Já měla svoje růžové saténové šaty vyšívané stříbrnou nití, když mi bylo asi 5 let. Tehdy jsem poprvé pochopila, jakou moc má oblečení. Jakou moc má přestrojení.  Byly jako moje nejoblíbenější maska. V nich jsem byla princezna z nejkrásnějších pohádek a ne „zasraná rusačka“, jak mě občas nazval někdo z vesnice. Dnes už vím, že bylo stále ještě příliš brzo po revoluci, že bylo velmi nešťastné, že nám pro „návrat do vlasti“ vybrali vesnici, kde byly předtím ruské kasárny, a že všechna ta xenofobie, narážky a nadávky vypovídaly víc o tom, kdo je křičel než o mně. Ale tenkrát jako dítě, jsem si tam připadala jako vetřelec, nechtěný kolektivně nenáviděný vetřelec. A s takovou nálepkou se nevyrůstá úplně nejlépe.  Ale měla jsem svoje šaty. V nich jsem si stoupla ke klavíru, na který hrála moje sestra a byla ze mě nejslavnější zpěvačka na světě! Procházela j

 Znáš legendu o Mulan? Pokud ne, můžeš scrolovat níž na můj popis filmu, pokud ano, co říkáš na písničku Loyal, brave and true k nové hrané verzi? Nevím, jestli je to mou láskou k tomuhle příběhu nebo zpěvem Christiny Aguilery, ale ve mně ta písnička vyvolala spoustu otázek. První tři jsou asi jasné – jsem věrná, statečná a ryzí? Jsem tu pro své blízké, když mě potřebují? Stojím si za svými názory? Umím vystoupit z komfortní zóny? Jsem v kontaktu se svými pocity, znám se? Ne vždy se mi líbí moje odpovědi na tyhle otázky. Ale tím pádem vzniká alespoň prostor pro změnu. Vcelku nečekaně ale přišla otázka „kdo jsem bez své zbroje“, když jsem si dnes ráno oblékala lékařský plášť. Přichází s ním velká moc. Rozhoduju o životě jiných lidí v tom nejzákladnějším slova smyslu. Někdy si dokonce připadám, že jsem to jediné, co stojí mezi nimi a smrtí. A zodpovědnost v takové pozici může být zdrcující. (Proto je tak důležité pracovat jako tým ve zdravotnictví, sdílený tlak není tak smrtící).

 Taky tak nesnášíš bezmoc? Když není v Tvých silách zasáhnout, pomoct… Když Ti připadne role diváka a celé představení je jen přehlídka katastrof. Když nezbývá než čekat. Říkám si, kolik lidí si prochází v tomhle období podobným scénářem. Moje mamka má Covid-19. Těžký průběh. Je v nemocnici. Přestože jsem jí nějaké léky předepsala hned na začátku, nepomohlo to. Má skoro všechny rizikové faktory pro těžký průběh. A přestože jsem lékařka, jsem psychiatr a ne infektolog. Což mě zrovna teď dost štve. Na druhou stranu bych ty obory měnila pěkně často, kdybych chtěla pokaždé pomoct nějakému členu rodiny nebo kamarádovi. Je to tak frustrující, znáš to? A je strašně snadný sklouznout do toxicky pozitivních vět, když píše, že je jí špatně. Např. když píše, že jí bolí plíce a hůř se dýchá. Ono se tak nabízí napsat: „Mysli na něco jiného, mysli pozitivně, to se určitě za chvíli spraví, nesmíš si to tolik připouštět“, obzvlášť pokud jste se sami nikdy nedusili. Já jsem si prožila několik ast

Připadá Ti někdy, že vedeš marné rozhovory? Třeba s někým blízkým, komu chceš zoufale pomoct, ale vidíš, že se to míjí účinkem? Nebo v práci, snažíš se něco vysvětlit šéfovi nebo zákazníkovi, ale jako bys mluvil/a do zdi? Hodně tlustý neprůhledný gumový zdi, od které se všecko odráží…  Já si tak v práci často připadám. Vlastně už na medicíně mi bylo jasné, že marné rozhovory budou velkou součástí mé práce, protože často řešení problému, který pacienta k doktorovi přivedl, obnáší vzdání se příčiny problému. Jeden příklad za všechny – životospráva. Asi si umíš představit tu statistiku pacientů, kteří při zažívacích a dalších obtížích skutečně zhubli na návrh doktora.   Mně občas dokonce připadá, že se můj svět omezil na postavy z Malého prince. Pijana, namyšleného krále, zaneprázdněného byznysmena, pracovitého lampáře a sem tam pár snílků, ochotných vidět hroznýše, co tráví slona (pokud to nejsou psychotičtí pacienti s halucinacemi, pak se snažíme, aby ho neviděli).  Najednou vedu každý

Viděl/a jsi film Dokonalý šéf (Burnt) s Bradleym Cooperem? Já ho miluju! Film i Bradleyho. Film protože je krásným příkladem toho, jak může vypadat život zaměřený jen na výkon a jakou drtivou zátěží může být perfekcionismus. A Bradleyho miluju protože ztvárnil takového člověka naprosto věrně a za mě vlastně skoro perfektně (jaká ironie).  Adam, hlavní hrdina, je proslulý šéfkuchař se dvěma Michelinskými hvězdami, drogovou závislostí, nastíněnou obsedantně kompulzivní poruchou a chorobnou potřebou po kontrole (jako většina úzkostných lidí). Film jsem poprvé viděla, ještě než jsem dostudovala medicínu a spousta těchto úžasných nuancí co se týče mentálních poruch mi unikla. Až když jsem se podívala teď, s nějakými zkušenostmi z psychiatrické praxe, zjistila jsem, jak úžasný je to obrázek toho, co se může skrývat za drogovou závislostí a jak může vypadat úzkostná porucha nebo i obsedantně kompulzivní porucha (OCD).  Adama poznáváme ve chvíli, kdy je už nějaký čas „čistý“ od drog, dle mého

  Má laskavost místo v Tvém životě? Umíš být laskavý/á k sobě? A co vůči ostatním? Je to pro Tebe přirozené, vycházet ostatním vstříc, dělat dobré skutky, být opěrným bodem, nebo Tě to stojí spoustu energie? Pokud si mám vybavit největší laskavost v poslední době, kterou mi někdo prokázal, pak bych musela říct, že se vynořila na tom nejneočekávanějším místě. Byla jsem po noční službě na záchytné stanici („záchytce“). Byla to jedna z těch služeb, kdy šlo všechno špatně, skoro jsem nespala. A jako na potvoru, místo abych po probdělé noci zamířila domů, čekaly mě ještě nějaké povinnosti na oddělení. Jedné pacientce se zase zhoršil stav, začala být více paranoidní, křičela na sestřičky, byla rozčilená, kopala do dveří. Vyšla jsem z vyšetřovny, cítila jsem se doslova jako zombie a mdlým hlasem jsem se jí ptala, co se děje. Pacientka přestala křičet, podívala se na mě, pohladila mě po tváři a řekla: Ty už toho máš taky plný zuby, co? A pak se zase obrátila na sestřičky a křičela dál. A

Máš rád/a smutek? Divná otázka, že? Ještě nedávno jsem byla přesvědčená, že smutek je jedna z nejhorších emocí!  Nenáviděla jsem ho! Nenáviděla jsem bolest, která ho doprovází. A bolest ze ztráty jsem nenáviděla nejvíc. Každý den mi můj táta chybí. Každý den to bolí, že mu nemůžu zavolat a slyšet jeho trapné poznámky, hloupé vtipy, jeho nakažlivý smích, jeho útěchu.  Vždycky si říkám, jak je to nefér! Dřív, když byla rána čerstvější, mi kamarád co přišel o otce v pubertě říkal, že smutek je přece dobrý znamení, že mi na něm záleželo, že jsme měli dobrej vztah. Nerozuměla jsem tomu. Jak může být prostě smutek dobrej? Nechápala jsem tu větu. Až po spoustě slz a bolesti a truchlení jsem byla ochotná tuhle myšlenku zvážit.  Jak plynul čas, každá vzpomínka na tátu začala být čím dál víc vzácnější a smutek se stával hořkosladkou připomínkou, jaký štěstí jsem měla. Jaký štěstí jsem měla a mám, že mi někdo říkal, že dosáhnu všeho, čeho budu chtít. Že jsem princezna, která za to stojí. Že jsem

 Bojíš se někdy strašidel a monster? Schováváš v noci nohy pod peřinu „kdyby náhodou“? Nebo jsi už z toho vyrostl/a, a nemusíš si v noci po cestě na záchod všude rozsvěcovat? Já se dřív bála hodně! Tím dřív myslím ještě tak před rokem. Když jsem v kině viděla Sirotčinec slečny Peregrinové od Tima Burtona, usínala jsem s rozsvícenou lampičkou u postele. Když jsem začala koukat na Upíří deníky, v tmavých chodbách jsem čekala Damona, jak se chystá zaútočit. A pokaždé když si večer pustím svého milovaného Harryho Pottera, musím si připomínat, že Voldemort je dávno po smrti. Pak jsem začala pracovat na psychiatrii. A monstra a příšery z hororů a dalších příběhů (přeci jen není tak těžké mě vystrašit, viz Upíří deníky) se mi přestaly zdát tak děsivé, nahradily je totiž skutečné lidské pohromy, bolesti, katastrofy… Tak např. na noční službě na záchytné stanici bych byla opravdu stokrát radši, kdyby na mě v chodbě čekala nějaká ta příšera nebo klidně i sám král podsvětí spíš než nafetova

  Není psycho jako psycho  Víš, jaký je rozdíl mezi psychiatrem a jeho pacientem? Přece v tom, kdo má klíče. Jmenuju se Alina, jsem psychiatrička, a tohle je můj nejoblíbenější vtip.  Jestli jsi trochu zmatený/á z „psycho“ lidí, možná pomůže trocha informací o mně. Vystudovala jsem medicínu (horko těžko), což znamená, že jsem doktorka, prostě „MUDr.“  Mohla jsem být dermatoložka (promiň, mami), chirurg (jako můj partner, který je velmi praktický), pediatrička (ale vzhledem k tomu, že jednáte spíše s vyděšenými rodiči než s dítětem, se to někdy více blíží mému oboru) nebo třeba ortoped.  Ale lidská duše mi od začátku přijde tím nejlepším předmětem zkoumání! Nehledě na to, že povídání, žvanění, brebentění, a celkově jakékoli formy komunikace jsou odjakživa mým největším koníčkem. A tak po letech studií, které mě stály nemalé úsilí a zdraví, jsem se rozhodla, že přesně to budu dělat. „Propovídám“ se s pacienty až k jejich uzdravení.  Haha. Háček je v tom, že u lidí, kteří končí přímo v ne