Nadšená psychiatrička

Patříš mezi lidi, kteří rádi plánují nebo raději improvizuješ podle toho co přináší situace? A jak reaguješ, když se plány změní? Pokrčíš rameny a vymýšlíš co dál za pochodu nebo propadáš zoufalství, že Tvé plány nevyšly?  Dnes Ti výjimečně nebudu psát o tom, jak je důležité umět přijímat fakt, že se věci nevyvíjí, jak jsme si představovali nebo plánovali.  Ale o tom, co přichází poté. Lhala bych, kdybych řekla, že pokaždé když něco nevyjde, jak jsme chtěli, objeví se ještě lepší možnosti. Někdy je kupa hnoje prostě jen kupa hnoje, bez fialky na vrchu.  I tehdy se s tou hromadou s… výkalů, dá něco udělat. Třeba hnout. Nebo ji obejít. Přála bych si, abych byla natolik vynalézavá a pohotová, abych to ve vypjatých situacích vždycky uměla.  Když jsem si nedávno v jedné situaci uvědomila, že jsem si plánovala něco, co prostě není možné a že realita mě docela děsí, rozbrečela jsem se. Chtěla jsem relaxační víkend a místo toho jsem ztuhla už jen při představě, co vše to bud...

Umíš přiznat, když něco nevíš? I v momentech, kdy bys opravdu, ale opravdu aspoň chtěl/a vypadat, že víš? Dokážeš odsunout ego na vedlejší kolej a přiznat, že Tvoje vědomosti a zkušenosti mají limity?  Vyrůstala jsem v prostředí zaměřeném na výkon a dobrovolně si vybrala obor, který je stejný. Ať už studia nebo moje zaměstnání často přímo vybízí k tomu, že odborník ví, ba přímo musí vědět. A i když neví, tak vlastně ví.  Přijde mi to ale jako velmi nebezpečná praxe. Když nevím informaci, domyslím si, odvodím si, vymyslím si… Obzvlášť pokud to praktikují lékaři. Není divu, že pacienti jsou často zmateni protichůdnými názory nebo v nejhorším případě plní doporučení, která jim škodí.  „Odborník si ale přece nemůže dovolit nevědět,“ bývá častý argument na toto téma.  Odborník je obyčejný smrtelník, člověk, který se celý život musí vzdělávat, aby odborníkem zůstal.  Není možné pojmout všechny informace v jakémkoli oboru. A je dobré a užitečné, své hranice znát. ...

Myslel/a sis někdy, jak se Ti něco povedlo (projekt/úkol/tvorba/vystoupení), ale ostatní to neocenili? Žes tomu dal/a všechno, a přesto se to nesetkalo s uznáním? Ten pocit, kdy si říkáš, kdo to teda vnímá zkresleně?  Nedávno jsem zase po dlouhé době učila. Přemýšlela jsem dlouho, jak nudné téma oživit a udělat ho zajímavějším, dynamičtějším. Využila jsem všech svých předchozích zkušeností a sestavila lekci, která měla podle mě zaujmout a zaktivizovat i toho nejznuděnějšího studenta!  Nebo taky ne.  Já jsem tedy s výsledkem byla spokojená. Na konci lekce studenti odpovídali správně, byli dokonce docela orientovaní. Ale jejich feedbacky byly opačné.  Racionálně to stále nedokážu uchopit. Vzpomínám na své začátky, kdy mé hodiny byly zákonitě hodně o mapování toho, co studenti potřebují a chtějí slyšet a jak jim to vhodně podat. Některé skupiny bych si nejraději pozvala znova a řekla: Hele už to umím mnohem líp!  Paradoxně jsou to ty skupiny, které mi nadšeně děkov...

  Jsi hrdý člověk? Považuješ hrdost za přednost nebo spíše nevýhodu? A rozlišuješ mezi hrdostí a pýchou?  Pýcha představuje emoci, jejíž vnímání je podle mě značně problematické. Obzvlášť v dnešní době se pýcha často zaměňuje za sebelásku. „Buď na sebe pyšný/á…“ Je vcelku běžná věta, když nás chce někdo podpořit. Pocit pýchy však přichází, pokud dosáhneme něčeho, o čem nám společnost říká, že je cenné, důležité. Jde tedy vždy o srovnání toho co si myslíme, cítíme a jak je to vnímáno okolím.   Většinou nebýváme pyšní, že jsme se konečně dobře vyspali nebo si vzali zasloužené volno.  Býváme pyšní, že jsme vystudovali školu, která nás mohla stát zdraví, nedali výpověď v práci, která nás ničí nebo že pokračujeme dále v usilování o výkon, jen proto, že se to od nás očekává.  Jen proto, že jsme příliš hrdí říct, že na něco nestačíme. I přes to, že na výkony, kterým společnost tleská, nestačí nikdo. Usilujeme o dokonalost, která je nelidská.  V souvislosti s ...

Cítíš někdy tlak společnosti na svůj vzhled? Jak se máš líčit/upravovat vousy, co si oblíkat, jak má vypadat Tvé tělo? Myslím, že tuhle otázku pokládám zbytečně, viď? Ať už jsme jakéhokoli pohlaví, společnost má jasnou představu, jak bychom měli vypadat.  A já se touhle představou nechala po dlouhé době zase nachytat. V angličtině se tomu říká „bounce back“. Tedy skočit zpátky do těla, které měla žena před dítětem. A přestože se považuju za velkou bojovnici proti patriarchátu a zároveň zastánkyni toho, že všechna těla vypadají různě a jsou zdravá a nejlépe funkční fyzicky i psychicky při různých váhách, najednou jsem se strašně chtěla dostat zpátky do svého oblečení, které jsem nosila před rokem.  A pak jsem si uvědomila, že je to jako bych se snažila předstírat, že moje tělo právě během devíti měsíců nevypěstovalo celou lidskou bytost! Se vším všudy! Moje orgány se uhýbaly do míst, kde nemají co dělat. Utlačované plíce v posledním trimestru se spokojily s dýcháním „na psa“ a ...

Všimnul/všimla sis někdy, jak báječný marketing má těhotenství? Všude v reklamách vidíš usměvavé těhotné ženy s hladkým těhotenským bříškem, jak si užívají těhotenského života! Jsou šťastné, aktivní a září! Já zářila jen potem a zvratkama, většinu času.  Vím, že patřím k extrémním případům, stejně jako ženy z reklamy. Jen pár procent žen zažije zcela bezproblémové těhotenství nebo zcela vyčerpávající těžké. Většina je někde mezi. Nadávající na přibývající kila a hemorhoidy a u toho se ládující zmrzlinou v cukrárně s kamarádkou.  Já jsem se devět měsíců nebyla prakticky schopná zvednout z postele nebo se najíst. Dvě hospitalizace pomohly k tomu, abych byla schopná udržet v žaludku aspoň vodu. Zažila jsem scénáře, které jsem znala z vyprávění lidí s rakovinou na chemoterapii. Poněkud drsné přirovnání, že?  Zároveň jsem byla šťastná. Že to vůbec můžu zažívat, že můžu být mámou. Vnímala jsem, že to není samozřejmost. Byla jsem vděčná, že mému tělu se něco povedlo! Částečně po...

  Znáš modlitbu anonymních alkoholiků? „Bože, dej mi odvahu, abych změnil věci, které změnit mohu. Klid, abych se smířil s tím, co změnit nemohu. A moudrost, abych je od sebe dovedl rozlišit.“ Umíš od sebe rozlišit věci, které ovlivnit můžeš a které ne?  Mám pocit, že obzvlášť ve vleku emocí jako je lítost, smutek, vztek, strach je enormně těžké si uvědomit, co ve skutečnosti máme pod kontrolou a s čím se prostě musíme smířit.  Situace které totiž nejčastěji přináší tyhle nepříjemné emoce jsou také většinou spojeny s bezmocí, s pocitem, že se všechno pokazilo, nic nemůžeme změnit, nic nemá cenu a rozhodně nic nemáme pod kontrolou.  Rozchody, úmrtí, ztráta práce, všechny další krizové situace, které Tě jen napadnou… Jako by Ti život podrazil nohy, Ty nevíš kde je nahoře a kde dole a říkáš si, že vstávat vlastně snad ani nemá cenu.  V takových chvílích se snažím připomínat si, že jsou to moje nohy, takže něco co mám pod kontrolou a můžu, dokonce musím je použít, p...

Jak prožíváš současnou situaci? Spíš se Tě nedotýká nebo Ti naopak spouští stresovou reakci?  Moje rodina vnímá tuhle krizi ještě trochu jinak než většina českých domácností. Já jsem se narodila v Bělorusku. Můj partner je z Ukrajiny. Moje rodina se do Čech vracela jako do rodné vlasti na pozvání české vlády. Můj partner si Česko vybral pro kulturu a jako lékař i pro úroveň zdravotnictví. Pořád mám ale vazby na Bělorusko, mám tam část rodiny. Pořád má i on silné vazby na Ukrajinu, má tam část rodiny.  V současné situaci oba intenzivně sledujeme zdrcující realitu války a diktátorského režimu, její dopady jsou pro nás už teď osobní.  Přijde mi ale zcela pochopitelné, že i pro ty, kteří nemají v postižených zemích příbuzné či blízké, může být tahle krizová situace spouštěčem úzkosti, strachu, deprese… Není nic lehkého ani příjemného na uvědomění, v jaké nejistotě žijeme.  Jak se tedy z toho nezbláznit? Jak nepropadnout panickým atakám, zoufalství, nespavosti? Viděla jse...

Máš rád/a vánoční čas a vše co k němu patří? Adventní kalendáře, sladkosti, koledy, světýlka, shon, nákupy a bolest břicha po bramborovém salátu?  Já patřím mezi lidi, kteří mají Vánoce stále rádi. V mém případě to bude nejspíš nostalgií. Jako dítě jsem zažila krásné Vánoce, klidné. Ne každý měl ale takové štěstí. Někdo si nese nehezké vzpomínky z dětství a někomu prosinec otrávila až dospělost a zodpovědnost za ty nové krásné vzpomínky a nachystaný stůl a nazdobený stromeček…  Není to žádná hitparáda shánět ty správné dárky, neurazit jednoho tím co dám druhému, na nikoho nezapomenout, přichystat takové druhy cukroví, aby chutnaly všem, nazdobit byt a do toho všeho se tvářit vesele a vděčně!  Já mám ještě ale jeden důvod, proč mám Vánoce i přes všechno tohle v dospělosti pořád ráda. A není to jen vánočními naivními filmy. Dostávám totiž každý rok od své nejlepší kamarádky adventní kalendář. A letos jsem dostala ten nejultimátnější nejvymazlenější advenťák pod sluncem!...

Umíš si z negativní zkušenosti odnést něco pozitivního? Snažíš se za „vším špatným“ vidět i něco dobrého? Podle mě je to zatraceně těžké umění.  Rozhodně nepatřím k bezmezně vděčným lidem, kteří berou život s takovým nadhledem, že za každé situace umí říct, co dobrého jim přinesla. Někdy prostě vidím jen kupu hnoje a nechci se v ní přehrabovat, jen abych našla zlatou jehlu.  S odstupem času od některých nepříjemných zkušeností si ale říkám, že měly v mém životě svůj smysl a účel. A když zkusím nahlédnout i za tu „kupu hnoje“, když se vážně hecnu, můžu se i něco naučit.  Při svojí poslední hospitalizaci jsem si víc než kdy jindy uvědomovala, jak se asi musí cítit mí pacienti. Zdánlivě se totiž celý den nic neděje, párkrát za Tebou přijde sestřička… Ráno při párminutové vizitě vidíš lékaře, který prohodí pár otázek, na něž odpovědi rozhodně nemůžou zcela vystihnout Tvůj stav… A Ty ho chceš a potřebuješ vystihnout.  Máš strach, je Ti zle, často ani neumíš pojmenovat co ...

Umíš přijmout věci je tak jak jsou, i když se Ti to zrovna vůbec nehodí? Dokážeš v takové situaci neusilovat o změnu?  Zrovna teď bych si přála, aby některé věci byly jinak. Teda moje hlava by si to přála. Mentálně bych se nejradši vrátila ke svým běžným aktivitám a práci. Psychicky toužím po podzimních procházkách barevnými lesy a parky, dát si horkou čokoládu ve městě venku a využít toho, že mi ještě nemrznou prsty. Nebo být aspoň schopná udělat livestream na IG.  Moje tělo ale touží po klidu. Po odpočinku. Fyzicky jsem vyčerpaná a drtivou většinu svých oblíbených aktivit musím vypustit. Strašně mě to štve.  A hrozně ráda bych to změnila. Překonala to. „Hecla se.“ Jenže vím, že „přidat víc když už nemůžeš“ tady není tou správnou odpovědí. Následky by mohly být… Fatální.  Už jen z lékařské praxe mě napadá spousta odstrašujících případů, jak to dopadá, když si včas „nedáme oraz.“ Angíny mohou přejít v zánět hrudní dutiny. Vyčerpání v syndrom vyhoření a ten v depresi....

Věříš, že je Tvůj osud spjatý s osudem Tvé rodiny? Dozvěděl/a ses někdy něco o sobě skrze vyprávění o Tvé rodině? Ať už je biologická nebo volbou, vnímáš někdy, jak moc se ovlivňujete navzájem?  Říká se, že rodina je dynamický systém. A stačí, aby jeden článek systému něco vykonal či změnil a ostatní na to zareagují. A někdy tyhle činy následně ústí v to, že musí některé rodiny vyhledat právě systemickou psychoterapii.  Myslím, že je bezpečné říct, že si všichni neseme nějaké ty rány a jizvy z dětství. Křivdy, ústrky, nespravedlnosti… Ale změnil se Ti někdy na ně pohled v dospělosti?  Když se tak koukám zpátky, narozdíl od svých pubertálních let si říkám, že mamka s tátou to zvládli nad očekávání dobře. Věci které jsem jim dlouho nemohla odpustit, vidím najednou taky trochu z jejich perspektivy, z té dospělácké, nudné, zodpovědné, unavené perspektivy.  A zároveň vím, že některé věci se nedají odpustit právě proto, že je vidíme už i z pohledu dospělého.  Taky hod...

Věděl/a jsi, že existuje druh bolesti, který je „normální“? Říká se jí růstová bolest. Mohou ji zažít např. menší děti, když rostou. Nebo těhotné ženy, když se zvětšuje děloha.  Je to naprosto přirozená bolest. Což samo o sobě mi zní strašně divně.  Bolest je totiž v drtivé většině případů varovným signálem, kontrolkou našeho organismu, že něco není v pořádku. Není zrovna moudré ji ignorovat. A rozhodně nikdy není příjemná. A přesto existuje jeden druh, který nám naopak říká, že vše probíhá v našem těle, jak má. I když to pořád bolí, je to v pořádku.  Přijde mi to jako paradox. Tak často se chceme tvářit, že naše bolest zad, hlavy, břicha… Nic neznamená. Že je to normální a varovná znamení ignorujeme tak dlouho, dokud nás to nedožene (a někdy značně osudově).  Předstíráme, že je bolest běžnou součástí života ve snaze jí nevěnovat pozornost. Zavřeme oči a snažíme si namluvit, že co prožíváme, určitě nevyžaduje žádnou intervenci.  Jako bychom tušili, že až oči ote...

Pamatuješ, jak jsem psala o pochybnostech, nejistotách a nových obzorech? Dneska jsem připravená mluvit konkrétně.  Tedy myslím, že jsem připravená napsat, o čem to bylo.  Rozváděla jsem se. Po dlouholetém vztahu, po uzavření manželství, po všem čím jsme si s bývalým partnerem prošli. Jsme se rozešli.  A ani vědomí, že je to správný krok, nijak nepomáhal s nekonečnými pocity smutku a lítosti.  Bilancování přinášelo nejistoty a pochybnosti, vzpomínání bolest, kroky vpřed lítost. Doteď jsem si myslela, že poznám správná rozhodnutí. A ta „správnost“ mi tak pomůže překonat vše ostatní. Vždyť cítím, že se vydávám správným směrem! Tak proč se cítím na h… na nic, říkala jsem si.  A odpovídám si tím, že konce jsou prostě smutné. Vždycky. Alespoň pro mě. Protože ať už na mě za rohem čeká jakékoli dobrodružství, něco končí. Něco co mi tolik dalo.  Můj bývalý vztah mi dal laskavost, větší víru v sama sebe, oporu, podporu, spoustu lásky do života. Něco mi i vzal… Ale t...

  Pamatuješ si znělku ze seriálu Chirurgové (Grey’s anatomy)? Zpívá se tam: „Nobody knows where they might end up, nobody knows.“ Volně přeloženo: Nikdo neví, kde jednou může skončit, nikdo neví.  Jak příhodná hláška pro zdravotnictví.  Nedávno jsem totiž oblékla nemocniční košili a vyzkoušela si nemocniční prostředí z trochu jiné perspektivy, než jsem zvyklá.   A najednou jsem si uvědomila více než kdy jindy, proč zdravotníci mají tu tendenci chovat se obzvlášť hezky k druhým zdravotníkům. Nezáleží na tom, jestli se jedná o doktory, sestřičky nebo sanitáře.  Každý z ošetřujícího personálu si uvědomuje, že v jednu chvíli může kapačku dávat a v další chvíli ji stejně tak dobře může potřebovat sám.  Pak nezáleží na tom, že víme, co se s námi děje, že to umíme pojmenovat nebo že dokonce víme, jaký postup zvolit a co nás čeká. Najednou to už nemáme ve svých rukou a měníme se v pacienty. My kteří jsme doteď rozhodovali o životech jiných, si doslova vyzkouší...

  Umíš být vděčná/ý za to co máš a co prožíváš? Zvládneš na každé situaci vidět i klady? Nebo stejně jako já někdy jen horko těžko „hledáš duhu“?  Vlastně trochu závidím lidem, kteří za každých okolností hledí na „světlou stránku“ věci. Ať už přijdou o práci, partnera nebo se jim boří zdraví… Vždy k tomu dodají něco pozitivního, nějakou lekci kterou se díky tomu naučili, štěstí v neštěstí které jim to přineslo… Jako by nehledě na to, co se děje, zkrátka jen „důvěřovali procesu.“ Že jsou na správné cestě, se správnými lidmi, ze správných důvodů a vše co se jim děje, k tomu prostě patří.  Někdy takové lidi nemůžu vystát. Občas je totiž podle mě potřeba přijmout fakt, že je všechno zrovna na… nic a přes mraky slunce a duhu nebude vidět. Aspoň ne nějakou chvíli.  Nechápej mě špatně, snažím se vidět pozitiva a neutápět se ve svých smutných náladách, když jde všechno do kytek. Ale pořád hledat hvězdy a slunce a duhu může být… Náročné. Vyčerpávající.  A tak se dostávám...

  Má se léčit pacient nebo jeho nemoci? Tahle otázka se mi už nezdá tak přímočará a snadná jako kdysi…  Jako lékařka jsem trénovaná „spravit“ vše, co biologicky (medicínsky) na svém pacientovi spravit můžu. Zásadní ale je, zda bych měla... Zkusím Ti to přiblížit. Přichází za námi do ordinace člověk s určitými obtížemi. Kromě toho co ho trápí, ale objevíme další nemoci, případně hlubší příčiny problému. A abychom toho člověka vyléčili zcela, což jako lékaři samozřejmě chceme, musel by např. brát dlouhodobě léky, podstoupit operaci, změnit životosprávu… Což daný člověk často nechce (a na že bych se mu vždycky divila).  Přichází (podle něj) s banálním problém. A my mu nabízíme obří změnu, zásah do kvality života. A přestože pacienti často rozumí, proč tato řešení navrhujeme, volí raději rychlá méně trvalá spravení. Nebo částečná spravení. Protože nevidí důvod něco spravovat víc.  Naopak možná my lékaři těch důvodů vidíme příliš mnoho. Ale tak jsme trénovaní. Předpovídat...

  „Sometimes you win, sometimes you learn“ (Někdy vyhraješ, někdy se poučíš, John C. Maxwell). Souhlasíš s touhle větou? Nebo bereš prohry pouze negativně? Mně se tahle věta líbí čím dál tím víc! V naší společnosti zaměřené na výkon je vítězství jediný uznávaný způsob bytí. Být nejlepší, nejrychlejší, nejbohatší, nejkrásnější, nejhubenější, nejsvalnatější… Nebo se tomu aspoň konstantně přibližovat.  A je jedno kolik psychologů a koučů a dalších bude inspirativně mluvit o tom, proč neúspěchy potřebujeme, a jak nás mohou posouvat dopředu dokonce více než výhry.  Pro některé z nás neexistuje jiná cesta než ta pod tlakem se zrakem upřeným k cíli, jakkoli vzdálenému či nedosažitelnému, ať to stojí co to stojí.  Také jsem byla vychovávaná k cílevědomosti, ostrým loktům a k tomu chtít víc. Ale zjistila jsem, že cena je pro mě příliš vysoká. Bere mi to maximum energie a dává minimum radosti. Je to cesta neustálé frustrace, protože být stále nejlepší ve všem (ruku na srdce) z...

Jaké role zastáváš ve svém životě? Jsi dcera/syn, partner/partnerka, matka/otec… A jakou roli Ti přisuzuje Tvoje povolání?  Mezi moje nejvýraznější role patří být dcerou, sestrou, tetou, partnerkou a doktorkou. Přepínat mezi nimi a prostě Alinou není snadné.  Největší potíž s rolemi je totiž podle mě ta, že se v nich snadno ztratíme. Většinou se snažíme, v nich být co nejlepší… Být co nejlepší sestra, co nejlepší partnerka… Což znamená brát ohledy na ty, ke kterým se vztahujeme.  Přizpůsobujeme své chování tak, aby se líbilo našim rodičům, partnerům… Abychom se zavděčili dětem. Abychom podpořili sourozence. Abychom se předvedli před šéfy… Až při tom všem snažení můžeme snadno zapomenout, že existujeme i mimo naše role. Že prostě jen existujeme. My jako jedinci. A že je dobré dbát taky na to, co chceme my sami.  Když ztratíme sebe, svoje autenticitu, svoji jedinečnost, zůstaneme „poskládání“ jen z našich rolí. Jen z představ a potřeb a tužeb ostatních. Jak jim můžeme ...

Jakou máš představu o operačním sále? Vychází jen ze seriálů a filmů? Je to místo, kam by ses chtěl/a podívat jako nezúčastněná osoba nebo Ti nahání hrůzu?  Pro mě jako medičku to bylo spíš místo utrpení. Sestřička instrumentářka mi většinou vynadala za znesterilnění celého sálu už jen tím, že jsem vešla a do operačního pole (tedy na samotnou operaci) jsem stejně neviděla, protože jsem mrňavá. Existují sice schůdky, ale i tak jsem byla limitovaná svojí výdrží stát maximálně 30 minut, než se stanu sama kolabujícím pacientem. Jako pro doktorku psychiatričku na stáži je to ale o něco jinačí písnička. Obzvlášť když člověk narazí na ochotné chirurgy a anesteziology, operační místnost se může stát docela kouzelným místem.  Místem adrenalinu, černého humoru, rituálů, medicíny v nejčistším slova smyslu.  Zatímco „před plentou“ * se vnitřní orgány mění k nepoznání a anatomové pláčou, „za plentou“ se hlídá, aby se pacient nevzbudil během operace a zároveň byl schopný se vůbec někdy...