Nadšená psychiatrička

Máš rád/a vánoční čas a vše co k němu patří? Adventní kalendáře, sladkosti, koledy, světýlka, shon, nákupy a bolest břicha po bramborovém salátu?  Já patřím mezi lidi, kteří mají Vánoce stále rádi. V mém případě to bude nejspíš nostalgií. Jako dítě jsem zažila krásné Vánoce, klidné. Ne každý měl ale takové štěstí. Někdo si nese nehezké vzpomínky z dětství a někomu prosinec otrávila až dospělost a zodpovědnost za ty nové krásné vzpomínky a nachystaný stůl a nazdobený stromeček…  Není to žádná hitparáda shánět ty správné dárky, neurazit jednoho tím co dám druhému, na nikoho nezapomenout, přichystat takové druhy cukroví, aby chutnaly všem, nazdobit byt a do toho všeho se tvářit vesele a vděčně!  Já mám ještě ale jeden důvod, proč mám Vánoce i přes všechno tohle v dospělosti pořád ráda. A není to jen vánočními naivními filmy. Dostávám totiž každý rok od své nejlepší kamarádky adventní kalendář. A letos jsem dostala ten nejultimátnější nejvymazlenější advenťák pod sluncem!  Zatímco moje rod

Umíš si z negativní zkušenosti odnést něco pozitivního? Snažíš se za „vším špatným“ vidět i něco dobrého? Podle mě je to zatraceně těžké umění.  Rozhodně nepatřím k bezmezně vděčným lidem, kteří berou život s takovým nadhledem, že za každé situace umí říct, co dobrého jim přinesla. Někdy prostě vidím jen kupu hnoje a nechci se v ní přehrabovat, jen abych našla zlatou jehlu.  S odstupem času od některých nepříjemných zkušeností si ale říkám, že měly v mém životě svůj smysl a účel. A když zkusím nahlédnout i za tu „kupu hnoje“, když se vážně hecnu, můžu se i něco naučit.  Při svojí poslední hospitalizaci jsem si víc než kdy jindy uvědomovala, jak se asi musí cítit mí pacienti. Zdánlivě se totiž celý den nic neděje, párkrát za Tebou přijde sestřička… Ráno při párminutové vizitě vidíš lékaře, který prohodí pár otázek, na něž odpovědi rozhodně nemůžou zcela vystihnout Tvůj stav… A Ty ho chceš a potřebuješ vystihnout.  Máš strach, je Ti zle, často ani neumíš pojmenovat co přesně je vlastně š

Umíš přijmout věci je tak jak jsou, i když se Ti to zrovna vůbec nehodí? Dokážeš v takové situaci neusilovat o změnu?  Zrovna teď bych si přála, aby některé věci byly jinak. Teda moje hlava by si to přála. Mentálně bych se nejradši vrátila ke svým běžným aktivitám a práci. Psychicky toužím po podzimních procházkách barevnými lesy a parky, dát si horkou čokoládu ve městě venku a využít toho, že mi ještě nemrznou prsty. Nebo být aspoň schopná udělat livestream na IG.  Moje tělo ale touží po klidu. Po odpočinku. Fyzicky jsem vyčerpaná a drtivou většinu svých oblíbených aktivit musím vypustit. Strašně mě to štve.  A hrozně ráda bych to změnila. Překonala to. „Hecla se.“ Jenže vím, že „přidat víc když už nemůžeš“ tady není tou správnou odpovědí. Následky by mohly být… Fatální.  Už jen z lékařské praxe mě napadá spousta odstrašujících případů, jak to dopadá, když si včas „nedáme oraz.“ Angíny mohou přejít v zánět hrudní dutiny. Vyčerpání v syndrom vyhoření a ten v depresi. Nedoléčené zlomeni

Věříš, že je Tvůj osud spjatý s osudem Tvé rodiny? Dozvěděl/a ses někdy něco o sobě skrze vyprávění o Tvé rodině? Ať už je biologická nebo volbou, vnímáš někdy, jak moc se ovlivňujete navzájem?  Říká se, že rodina je dynamický systém. A stačí, aby jeden článek systému něco vykonal či změnil a ostatní na to zareagují. A někdy tyhle činy následně ústí v to, že musí některé rodiny vyhledat právě systemickou psychoterapii.  Myslím, že je bezpečné říct, že si všichni neseme nějaké ty rány a jizvy z dětství. Křivdy, ústrky, nespravedlnosti… Ale změnil se Ti někdy na ně pohled v dospělosti?  Když se tak koukám zpátky, narozdíl od svých pubertálních let si říkám, že mamka s tátou to zvládli nad očekávání dobře. Věci které jsem jim dlouho nemohla odpustit, vidím najednou taky trochu z jejich perspektivy, z té dospělácké, nudné, zodpovědné, unavené perspektivy.  A zároveň vím, že některé věci se nedají odpustit právě proto, že je vidíme už i z pohledu dospělého.  Taky hodně přemýšlím, že jak moc

Věděl/a jsi, že existuje druh bolesti, který je „normální“? Říká se jí růstová bolest. Mohou ji zažít např. menší děti, když rostou. Nebo těhotné ženy, když se zvětšuje děloha.  Je to naprosto přirozená bolest. Což samo o sobě mi zní strašně divně.  Bolest je totiž v drtivé většině případů varovným signálem, kontrolkou našeho organismu, že něco není v pořádku. Není zrovna moudré ji ignorovat. A rozhodně nikdy není příjemná. A přesto existuje jeden druh, který nám naopak říká, že vše probíhá v našem těle, jak má. I když to pořád bolí, je to v pořádku.  Přijde mi to jako paradox. Tak často se chceme tvářit, že naše bolest zad, hlavy, břicha… Nic neznamená. Že je to normální a varovná znamení ignorujeme tak dlouho, dokud nás to nedožene (a někdy značně osudově).  Předstíráme, že je bolest běžnou součástí života ve snaze jí nevěnovat pozornost. Zavřeme oči a snažíme si namluvit, že co prožíváme, určitě nevyžaduje žádnou intervenci.  Jako bychom tušili, že až oči otevřeme a kontrolku uvidím

Pamatuješ, jak jsem psala o pochybnostech, nejistotách a nových obzorech? Dneska jsem připravená mluvit konkrétně.  Tedy myslím, že jsem připravená napsat, o čem to bylo.  Rozváděla jsem se. Po dlouholetém vztahu, po uzavření manželství, po všem čím jsme si s bývalým partnerem prošli. Jsme se rozešli.  A ani vědomí, že je to správný krok, nijak nepomáhal s nekonečnými pocity smutku a lítosti.  Bilancování přinášelo nejistoty a pochybnosti, vzpomínání bolest, kroky vpřed lítost. Doteď jsem si myslela, že poznám správná rozhodnutí. A ta „správnost“ mi tak pomůže překonat vše ostatní. Vždyť cítím, že se vydávám správným směrem! Tak proč se cítím na h… na nic, říkala jsem si.  A odpovídám si tím, že konce jsou prostě smutné. Vždycky. Alespoň pro mě. Protože ať už na mě za rohem čeká jakékoli dobrodružství, něco končí. Něco co mi tolik dalo.  Můj bývalý vztah mi dal laskavost, větší víru v sama sebe, oporu, podporu, spoustu lásky do života. Něco mi i vzal… Ale to je přirozené. Racionálně ví

  Pamatuješ si znělku ze seriálu Chirurgové (Grey’s anatomy)? Zpívá se tam: „Nobody knows where they might end up, nobody knows.“ Volně přeloženo: Nikdo neví, kde jednou může skončit, nikdo neví.  Jak příhodná hláška pro zdravotnictví.  Nedávno jsem totiž oblékla nemocniční košili a vyzkoušela si nemocniční prostředí z trochu jiné perspektivy, než jsem zvyklá.   A najednou jsem si uvědomila více než kdy jindy, proč zdravotníci mají tu tendenci chovat se obzvlášť hezky k druhým zdravotníkům. Nezáleží na tom, jestli se jedná o doktory, sestřičky nebo sanitáře.  Každý z ošetřujícího personálu si uvědomuje, že v jednu chvíli může kapačku dávat a v další chvíli ji stejně tak dobře může potřebovat sám.  Pak nezáleží na tom, že víme, co se s námi děje, že to umíme pojmenovat nebo že dokonce víme, jaký postup zvolit a co nás čeká. Najednou to už nemáme ve svých rukou a měníme se v pacienty. My kteří jsme doteď rozhodovali o životech jiných, si doslova vyzkoušíme vlastní medicínu.  A je to pěkn

  Umíš být vděčná/ý za to co máš a co prožíváš? Zvládneš na každé situaci vidět i klady? Nebo stejně jako já někdy jen horko těžko „hledáš duhu“?  Vlastně trochu závidím lidem, kteří za každých okolností hledí na „světlou stránku“ věci. Ať už přijdou o práci, partnera nebo se jim boří zdraví… Vždy k tomu dodají něco pozitivního, nějakou lekci kterou se díky tomu naučili, štěstí v neštěstí které jim to přineslo… Jako by nehledě na to, co se děje, zkrátka jen „důvěřovali procesu.“ Že jsou na správné cestě, se správnými lidmi, ze správných důvodů a vše co se jim děje, k tomu prostě patří.  Někdy takové lidi nemůžu vystát. Občas je totiž podle mě potřeba přijmout fakt, že je všechno zrovna na… nic a přes mraky slunce a duhu nebude vidět. Aspoň ne nějakou chvíli.  Nechápej mě špatně, snažím se vidět pozitiva a neutápět se ve svých smutných náladách, když jde všechno do kytek. Ale pořád hledat hvězdy a slunce a duhu může být… Náročné. Vyčerpávající.  A tak se dostávám k druhému extrému. Od „

  Má se léčit pacient nebo jeho nemoci? Tahle otázka se mi už nezdá tak přímočará a snadná jako kdysi…  Jako lékařka jsem trénovaná „spravit“ vše, co biologicky (medicínsky) na svém pacientovi spravit můžu. Zásadní ale je, zda bych měla... Zkusím Ti to přiblížit. Přichází za námi do ordinace člověk s určitými obtížemi. Kromě toho co ho trápí, ale objevíme další nemoci, případně hlubší příčiny problému. A abychom toho člověka vyléčili zcela, což jako lékaři samozřejmě chceme, musel by např. brát dlouhodobě léky, podstoupit operaci, změnit životosprávu… Což daný člověk často nechce (a na že bych se mu vždycky divila).  Přichází (podle něj) s banálním problém. A my mu nabízíme obří změnu, zásah do kvality života. A přestože pacienti často rozumí, proč tato řešení navrhujeme, volí raději rychlá méně trvalá spravení. Nebo částečná spravení. Protože nevidí důvod něco spravovat víc.  Naopak možná my lékaři těch důvodů vidíme příliš mnoho. Ale tak jsme trénovaní. Předpovídat, co může do budouc

  „Sometimes you win, sometimes you learn“ (Někdy vyhraješ, někdy se poučíš, John C. Maxwell). Souhlasíš s touhle větou? Nebo bereš prohry pouze negativně? Mně se tahle věta líbí čím dál tím víc! V naší společnosti zaměřené na výkon je vítězství jediný uznávaný způsob bytí. Být nejlepší, nejrychlejší, nejbohatší, nejkrásnější, nejhubenější, nejsvalnatější… Nebo se tomu aspoň konstantně přibližovat.  A je jedno kolik psychologů a koučů a dalších bude inspirativně mluvit o tom, proč neúspěchy potřebujeme, a jak nás mohou posouvat dopředu dokonce více než výhry.  Pro některé z nás neexistuje jiná cesta než ta pod tlakem se zrakem upřeným k cíli, jakkoli vzdálenému či nedosažitelnému, ať to stojí co to stojí.  Také jsem byla vychovávaná k cílevědomosti, ostrým loktům a k tomu chtít víc. Ale zjistila jsem, že cena je pro mě příliš vysoká. Bere mi to maximum energie a dává minimum radosti. Je to cesta neustálé frustrace, protože být stále nejlepší ve všem (ruku na srdce) zkrátka nejde!  A ča

Jaké role zastáváš ve svém životě? Jsi dcera/syn, partner/partnerka, matka/otec… A jakou roli Ti přisuzuje Tvoje povolání?  Mezi moje nejvýraznější role patří být dcerou, sestrou, tetou, partnerkou a doktorkou. Přepínat mezi nimi a prostě Alinou není snadné.  Největší potíž s rolemi je totiž podle mě ta, že se v nich snadno ztratíme. Většinou se snažíme, v nich být co nejlepší… Být co nejlepší sestra, co nejlepší partnerka… Což znamená brát ohledy na ty, ke kterým se vztahujeme.  Přizpůsobujeme své chování tak, aby se líbilo našim rodičům, partnerům… Abychom se zavděčili dětem. Abychom podpořili sourozence. Abychom se předvedli před šéfy… Až při tom všem snažení můžeme snadno zapomenout, že existujeme i mimo naše role. Že prostě jen existujeme. My jako jedinci. A že je dobré dbát taky na to, co chceme my sami.  Když ztratíme sebe, svoje autenticitu, svoji jedinečnost, zůstaneme „poskládání“ jen z našich rolí. Jen z představ a potřeb a tužeb ostatních. Jak jim můžeme něčím přispět, jak

Jakou máš představu o operačním sále? Vychází jen ze seriálů a filmů? Je to místo, kam by ses chtěl/a podívat jako nezúčastněná osoba nebo Ti nahání hrůzu?  Pro mě jako medičku to bylo spíš místo utrpení. Sestřička instrumentářka mi většinou vynadala za znesterilnění celého sálu už jen tím, že jsem vešla a do operačního pole (tedy na samotnou operaci) jsem stejně neviděla, protože jsem mrňavá. Existují sice schůdky, ale i tak jsem byla limitovaná svojí výdrží stát maximálně 30 minut, než se stanu sama kolabujícím pacientem. Jako pro doktorku psychiatričku na stáži je to ale o něco jinačí písnička. Obzvlášť když člověk narazí na ochotné chirurgy a anesteziology, operační místnost se může stát docela kouzelným místem.  Místem adrenalinu, černého humoru, rituálů, medicíny v nejčistším slova smyslu.  Zatímco „před plentou“ * se vnitřní orgány mění k nepoznání a anatomové pláčou, „za plentou“ se hlídá, aby se pacient nevzbudil během operace a zároveň byl schopný se vůbec někdy probrat po ní

  Zažils/zažilas někdy ty chvíle, kdy bys chtěl/a „zmrazit“ čas? Zastavit svět a zůstat tak jak jsi napořád?  Nedávno mi tahle myšlenka zase bleskla hlavou. Že bych byla víc než spokojená, kdybych mohla zůstat v daném momentu… No když ne navždy, tak aspoň co nejdéle. Byla to chvíle klidu, sounáležitosti, lásky, života… Nechtěla jsem, aby pominula.  Proč bych taky měla chtít? V mojí perfektní bublině byl svět zrovna nádherný místo k žití. Bez úkolů, které je třeba vyřídit, bez povinností, které je třeba plnit, bez problémů a strastí, které vždycky někde vyplavou… Proč se chtít pohnout z místa, které je útulné a pohodlné?  A najednou mi to docvaklo: V mém životě už pár takových momentů bylo. A přestože byly pro mě velmi silné (ať už v rodinném kruhu, romanticky nebo intelektuálně), vždycky přišel další moment, pro který vlastně stálo za to žít dál. Kdybych bývala zastavila čas už v minulosti, nikdy bych se nedostala k dalšímu a dalšímu takovému prožitku. Který je sice pomíjivý, ale možná

  Víš, jak se říká, že svým problémům neutečeme, že si je nosíme v sobě? Tedy že nezáleží na tom, kam a jak daleko odjedeme, že tytéž pocity pojedou s námi?  Možná je to pravda, ale musím dodat, že existují místa, kde se problémy zkrátka řeší lépe podle mě. A jsou lidé, v jejichž společnosti se některé věci prožívají… Snáz.  Vcelku často mluvím o studiích, které prokazují, že nám pobyt v přírodě výrazně snižuje hladinu stresových hormonů v krvi. Když si vezmeme takový celodenní výlet někam do lesa, hor… Vliv prostředí, pohybu a celkově vesměs příjemné činnosti, vychází mi, že tohle je rozhodně to příjemnější rozpoložení, ve kterém chci řešit důležité otázky.  Když zůstáváme totiž v napětí, stresu, roste také naše dráždivost, nervozita, větší sklon k impulzivním rozhodnutím… A myslím, že všichni víme, proč impulzivní rozhodnutí nebývají úplně ta nejmoudřejší… Jenže „hodit se do zenu“ není úplně jednoduché. Jsme ve stresu z něčeho, co nás čeká, a zároveň nejsme schopni překážku překonat

  Znáš ten stav, kdy kvůli jednomu pocitu zapomeneš na všechno ostatní? Na ostatní pocity, na ostatní lidi, na ostatní aspekty svého života?  Velmi dobře to umí zamilovanost. Pohltit nás, zaslepit nás, vynést nás na obláček nad všechen déšť a nepohodu.  Utlačit všechny ostatní pocity i zdravý úsudek má ale také ve zvyku strach, úzkost, pochybnosti, smutek, lítost… A když k tomu dojde, jediný další pocit, který se rád do party přidá, je beznaděj.  Jakš takš jsem se už naučila, jak velmi důležité je dát průchod všemu co prožívám. Pozitivním pocitům, aniž bych se bála, jakou cenu za štěstí zaplatím. Negativním prožitkům, i když přináší bolest (které se už ani tolik nebráním).  Myslela jsem si, že tohle je ta nejtěžší část. Připustit si, co cítím a přijmout to. Prožít to. Žít to. I přes to, že se mi to teď vůbec nehodí, i přes to, že mi to zkazí plány, i přes to, že mě v tom nikdo nepodpoří… Autentický život je pro mě jediný, který stojí za to žít.  Jenže když přijdou velká životní rozhodn

Víš, co znamená, když se v medicíně řekne „slyšet zebry“?  Některé diagnózy (příčiny obtíží, nemoci) jsou častější a jiné velmi vzácné. Tak např. když nás bolí hlava, je nejlepší postupovat od nejběžnějších věcí – pila jsem dnes dostatek vody? Spím dost? Nedělala jsem nějaké prudké pohyby a nezablokovala jsem si krční páteř? … A až někde na konci seznamu budou autoimunitní, degenerativní onemocnění a rakovina.  Medik ale nemá zkušenosti z praxe. Je zavalený všemi možnými znalostmi o všech možných pochodech v našem těle a nějaké „jednoduché“ diagnózy nejsou tolik zajímavé. Naopak ty vzácnější a složitější onemocnění… Ty umí zaujmout a navíc je dobré je umět ke zkouškám.  A tak se rodí v medicíně střet s realitou. Pokud medik nenarazí na dobré učitele ve formě dobrých klinických lékařů, zůstane u „zkouškových“ znalostí a bude opomíjet ty základní.  Tedy abych se dostala konečně k té pointě, že jo. Když v našich zeměpisných podmínkách uslyšíme dusot kopyt, je více než pravděpodobné, že bě

  Co Ti pomáhá dělat velká rozhodnutí? Důvěřuješ své intuici/vnitřnímu hlasu? Děláš si racionální analýzy? Nebo probíráš různé možné scénáře se svými blízkými? Co Ti doopravdy pomáhá najít odvahu vystoupit z komfortní zóny a změnit svůj život?  Nedávno jsem někde četla, že úzkostní lidé nemohou vždy důvěřovat své intuici, protože se velmi snadno splete s úzkostí. Nevím, jak to mají ostatní, ale u mě je to pravda. Někdy vnímám svůj vnitřní hlas tak jasně, vím přesně jak se cítím a co mám dělat dál. A jindy pochybuju o každé větě, kterou řeknu, každé myšlence, kterou si pomyslím. Teď zrovna by se mi moje intuice dost hodila. Teď zrovna si připadám na křižovatce a vím, kudy se chci vydat, ale… Bojím se. Pochybuju. Váhám. Hledám znamení, že si volím dobře. Hledám jistotu.  Jenže pocit jistoty nám mohou přinášet pouze věci, které už známe. A zůstávat jen ve "známých vodách" po celý život… Může být trochu nudné, stereotypní, chce se mi říct až nic nepřinášející... A pokud se chceme

  Slyšels/slyšelas už někdy tohle pořekadlo: Co se kazilo dlouho, musí se napravovat dlouho. Co se zkazilo rychle, musí se napravit rychle. Je to taková mantra v medicíně. A myslím, že jen máloco je tak moc poplatné jak medicíně, tak životu.  Co se týče lidského těla, zvykne si téměř na všechno (chce se mi dnes s černým humorem dodat, že si zvykne i na smrt). Největším fíglem je postupná adaptace. Někdy nám lékařům pacienti „zavaří“ mozek tím, jak mohli přežít v daném stavu. S tak nízkým hebmoglobinem, s takovými hodnotami iontů, s takovým nálezem na orgánech…  Tělo si prostě časem zvyklo na nový normál.  Naopak když se něco „zkazí“ náhle, je potřeba jednat rychle. Tělo sice zareaguje, ale má velmi omezené možnosti okamžité nápravy. Mám na mysli různá zranění (traumata), krvácení… Zkrátka akutní a emergentní stavy. Tehdy musíme zasáhnout co nejrychleji, co nejúderněji, jinak by skutečně hrozilo, že si dotyčný bude muset zvykat na tu smrt…  A čím dál víc pozoruju, jak je to ve vztazích

  Zažils/zažilas někdy „utíkání do nemoci?“ Kdy jsi byl/a pod takovým stresem, až z toho Tvoje tělo onemocnělo? Ať už to byla banální infekce nebo série migrén či chronických bolestí… Poznals/poznalas, co se Ti Tvoje tělo snaží říct?   Tenhle proces má svoje biologické opodstatnění. Stresové hormony, především kortizol- hormon dlouhodobého stresu, mj. oslabuje naši imunitu. Co už nemá ale tak jednoduché vysvětlení, jsou naše individuální reakce.  Říká se, že angínu nebo zánět hltanu máme, když jsme už unaveni z mluvení. Zánět průdušek nebo plic, když se něčím „dusíme.“ Zánět spojivek či problémy s viděním, když něco odmítáme vidět. Problémy s párovými orgány když máme sami problém v páru…  Občas se mi zdají vysvětlení psychosomatické medicíny, která se tímhle zabývá, trochu… Přestřelená. Ale pak mě rozbolí v kříži... Záda mě bolí pokaždé, když si naložím příliš velkou pracovní zátěž. Když celý den v práci „držím“, abych všechno zvládla a moje záda tak nějak drží dvojnásob… Nebo mi začn

  Dáváš někdy nevyžádané rady? Když se Tě nikdo na Tvůj názor neptá nebo Tě neprosí o radu, ale Ty máš stejně potřebu ostatním… Poradit, pomoct? A umíš sám/sama takové rady přijímat?  Jedna z předních českých dětských psycholožek Mgr. Pekařová na svých přednáškách často zdůrazňuje, že rodiče by měli svým dětem (těm větším a dospělým) udělovat rady pouze na vyžádání. Zní to jako dobrá rada.  Ale z mého povědomí u drtivé většiny rodičů zcela nesplnitelná.  S radami, ať chtěnými nebo nechtěnými, je ta potíž, že zní vždycky tak dobře, jednoduše, až poeticky…  Začni žít nový život… Změň přístup… Zhubni… Rozejděte se… Uvědom si to… Musíš být… Nesmíš říkat… Musíš dělat…  Instantní návod na štěstí. „Žijte podle tohoto kréda a vše se vám bude dařit.“ Jenže „recept“ na život si každý musíme napsat sami. Protože naše prožívání je nepřenositelné. Naše tužby a strachy a lítosti a radosti… Nejdou vždy jednoduše popsat slovy. Takže ani neexistuje pro dva lidi stejný návod, jak s takovými pocity nalož

  Znáš ten pocit, kdy si myslíš, že nic už nikdy nebude dobrý? Že vše zůstane rozbité… Že Ty zůstaneš rozbitý/á, bez naděje na spravení?  Byly doby, kdy jsem si myslela, že já navždycky zůstanu chodící úzkostí. Roztřesenou, napjatou, vystrašenou…  Nevěřila jsem nikomu, kdo říkal opak. „Bude to dobrý“ mi dodneška přijde jako prázdná fráze. A další toxicky pozitivní věty, i když myšlené dobře, mi jen prohlubovaly pocit, že je se mnou něco špatně.  A tak jsem se točila ve spirále úzkosti. Pro mě se východiskem stala terapie. Do dneška si pamatuju svoji „zakázku.“ Chtěla jsem, aby mě už nic nerozhodilo. Chtěla jsem nemít strach, úzkost, bolest… Chtěla jsem mír.  Ten přišel paradoxně ve chvíli, kdy jsem všechny tyhle pocity přijala. Tvářila jsem se kysele, když mi terapeutka říkala, že smutek nám může občas něco dát (kromě deprese) … Že úzkost je mnohem jednodušší emoce, než se zdá, stačí tu svou poznat… A že nic necítit možná není úplně ten nejlepší způsob žití… A měla pravdu. Jak jsem kou

  Přemýšlel/a jsi někdy nad svým „alternativním životem?“ Jakým směrem by se Tvůj život mohl vydat, kdybys učinil/a jiné rozhodnutí v minulosti…   Vím, že je na tohle téma víc než dost filmů, které se snaží tuhle otázku vyřešit. A je mi líto, že tímhle způsobem nemůžu vidět i svůj život.   Nejen do minulosti, ale hlavně do budoucnosti. Můžu si pouze domýšlet, jaké následky budou mít moje rozhodnutí.   Jako úzkostný člověk je pro mě automatické „žít více v budoucnosti.“ Jakmile zvažuju určitý životní krok, v hlavě se mi začnou odehrávat všechny možné scénáře. Dobré i špatné. Někdy mě natolik pohltí, že žiju víc ve své hlavě, než tím co se doopravdy děje.   Někdy prožívám svoje alternativní životní linky víc než ty, které žiju doopravdy. A občas mi to s rozhodnutím i pomůže. Moje hlava vytvoří podle mě vcelku věrohodný scénář toho, jak by to s největší pravděpodobností dopadlo a já se s klidným svědomím můžu rozhodnout.   A jindy zůstanu pohlcená ve svých fantaziích a

  Máš rád/a svoje narozeniny? Máš to tak od dětství? Máš nějakou tradici s rodinou nebo raději slavíš s přáteli? Nebo nejraději neslavíš vůbec?  Já svoje narozeniny miluju, a to zásluhou svojí prostřední sestry. Vždycky mi je uměla udělat něčím speciální… Ať to bylo překvapení ve formě zážitku, dárek ve který jsem ani nedoufala nebo velkolepá výzdoba.  Moje mamka se vždycky vyřádí na dortu. Vymyslí mi ztřeštěný design – jako malá jsem dostala nádhernou dortovou princeznu, obrovskou knížku, na medicíně mozek… A dárky od ní mají vždycky určitý emoční přesah.  A potom přišel taťka s obrovskou kyticí. Bez kytice to nejsou narozeniny ani svátek! Kytice musí být! Ať mi bylo pět let nebo patnáct… Vždycky mě to nesmírně potěšilo a dodneška těší.  Nenechte se mýlit. Ve spoustě věcí je naše rodina… Mírně řečeno problematická a disharmonická. Máme své kostlivce a společná traumata. Ale jestli něco umíme, tak oslavy.  Obzvlášť ty narozeninové. Protože jestli nás právě naše útrapy něco naučily, je

  Znáš ty písničky, které znějí vesele, jejich melodie jsou svižné, máš chuť si je broukat a podupávat nohou do rytmu, ale jejich text je přitom smutný?  Třeba Little talks od Of monsters and men. Když tuhle písničku slyším v rádiu, mám chuť si vesele vykřikovat se zpěváky do rytmu „hej“! Ale slova jsou pro mě o ztrátě, jak se člověka drží duch milované osoby…  Nebo Blinding lights od Weeknd. Zní to tak parádně „osmdesátkově“, pokaždé mě ta melodie rozhýbe, a přitom zpívá o tom, jak je na tripu, nejspíš na psychostimulanciích, a jak zničil vztah o který stál (zase – aspoň podle mě o tom tenhle text je).  Poslední týdny jsem se cítila podobně – kdybyste mě potkali, byla jsem veselá, komunikativní, odváděla jsem svou práci, a velmi pravděpodobně byste vůbec nepoznali, že svým prožíváním jsem byla právě jako tyhle smutné texty.  Vím, že nejsem sama, kdo to tak má. Kdo dokáže někdy i nevědomky velmi účinně skrývat, co se v něm děje.  Ale je to zatraceně nevýhodná superschopnost.  Protože v